Cold Hearted

4.

Viděl je, jak se vrací z lesa. Mohl by to okamžitě někomu říct. Ale jeho zlomyslnost mu to zatím nedovolovala. Ne, chtěl zjistit, jestli se tam vytratí znova a proč. A pak...pak by se o tom možná někomu zmínil a dostalo by se mu pochvaly, kterou by tak rád slyšel.

Když se vracel zpět do hradu, na tváři mu hrál šibalský úsměv.

---

"V žádném případě," odmítla Manon okamžitě a vrhla na Matta nevraživý pohled. Matt ji však rázně obešel, aniž by se jí podíval do očí, a zaujal rozhodný postoj přímo před generálem. Očividně se naučil novým způsobům, což se mohlo budoucímu králi jedině hodit. Dokonce i jeho mluva najednou zněla mnohem víc rozhodně a promyšleně.

"Generále Westmunde, dovolte mi, abych doprovodil Manon já. Přece jen ji znám lépe než vy a posílat s ní stráže navíc je riskantní," promluvil rozvážně. Dívka měla chuť ho okřiknout, aby ji nechal na pokoji, ale tušila, že by to k ničemu nevedlo. Kromě toho na sobě nemohla nechat znát, jak moc ji tenhle princ vytáčí. Přestože její emoce byly v mnohém omezeny a nebyly tolik vášnivé jako kdysi, moc dobře si pamatovala ten obrovský vztek a beznaděj, které jí právě on způsobil. Nehodlala se jimi však zaplavovat podruhé. Nebo potřetí. Vlastně už nikdy.

"Vaše Výsosti, nejsem si jistý, jestli je to správné rozhodnutí," pochyboval generál Westmund.

"Jenže je to mé rozhodnutí a vy byste ho měl respektovat. Kromě toho jako budoucí král musím vědět, co se děje i mimo království," prohlásil princ. Velitel na něj chvíli hleděl a bylo vidět, že zvažuje, zda může něco takového povolit. Nakonec se vzdal snažení a mávnutím ruky souhlasil.

"Ale pokud se vám něco stane, budu počítat s tím, že v tom má prsty ona," ukázal na Manon, která ho ihned propálila zlým pohledem. "A nechám ji pověsit."

"Proč myslíte, že bych se vracela, kdybych zabila vašeho prince?" lehce pozdvihla obočí. Generál k tomu nic neřekl, nechápal však, proč Matt zadržuje smích.

Les vypadal, že se během uplynulých dvou let nijak nezměnil. Stromy rostly stále stejně a stále hustě a kromě občasného šelestu větví a zpěvu ptáků se zdál být docela opuštěný. Ani vyšlapaná půda nejevila známky toho, že by se konečně mohla srovnat dostatečně vodorovně na to, aby cesty byly přístupnější pro vozy. Často se tak stávalo, že posel, který měl dovoz surovin na starosti, nechával vůz někde stát a zboží přepravoval do jednoho království na několikrát. Manon však po cestách nikdy nechodila. Její výlety do lesů, ač byly pouze za účelem lovu, byly nezákonné, a tak nemohla riskovat, že by ji někdo chytil. Třebaže uplynul nějaký ten čas, pamatovala si docela dobře, kudy chodívala a kde se skrývala, když měla pocit, že ji někdo sleduje. Tentokrát se ale společně s Mattem po cestě držela, přestože jí to nebylo zrovna dvakrát příjemné.

Většinu cesty spolu nemluvili. Manon mu odmítala cokoliv sdělovat a Matt, který vypadal, že by přece jen něco rád řekl, nedokázal zformulovat své myšlenky do věty. Stále k ní těkal očima a neustále si zandaval ruce do kapes, což Manon poněkud vytáčelo. Podařilo se jí toho však nevšímat.

"Tamhle jde náš posel," ukázala ona a jako první prolomila to ticho.

"Skvělé, vypadá v pořádku, můžeme se k němu přidat," navrhl Matt.

"To nesmíme," nesouhlasila Manon. "Pokud na něj někdo bude chtít zaútočit, musí si myslet, že je sám. Sejdi z cesty," přikázala mu. Matt byl příliš překvapený jejím strohým vyjadřováním, než aby jí odporoval. Oba vyběhli do menšího svahu a schovali se za vykotlaný strom. Nemohli vědět, odkud by se případný útočník vynořil, ale tohle místo je naštěstí chránilo ze všech stran.

Posel se zastavil. Jeho malý vůz škobrtl o kořen a jedno kolečko se vyvrátilo.

"Poslyš, Manon, já-"

"Mlč, Matthew ," sykla. To oslovení ho přinejmenším zaskočilo, ale neodradilo. Posel se skláněl nad vyviklaným kolečkem.

"Musím s tebou mluvit, Manon," zažadonil znovu.

"Na to není čas. Něco se mi tu nelíbí," ignorovala ho. Pozorně sledovala posla a občas zaostřila někam mezi stromy. Matt zakoulel očima. V její přítomnosti se nedokázal tak soustředit. A to se mu málem vymstilo. Jako zpomaleným záběrem zaregistroval, jak se Manon bleskurychle vymrštila směrem k němu a pěstí srazila k zemi maskovaného útočníka s nožem v ruce. Ani jí nestačil poděkovat, když kolem sebe uslyšel hlasy a dívčino upozornění, že je jich tu víc. Hodila mu do ruky útočníkův nůž se slovy: "Zůstaň tady a braň se!" a sama prudce vyskočila a nějakým způsobem velmi ladně seběhla poslovi na pomoc.

Bylo jich šest. Tři z jedné strany a tři z druhé. Jeden už ležel odrovnaný vedle Matta, který celé dění jen ochromeně pozoroval. Zbylí dva se pokusili zneškodnit Manon, ale byl to velmi chabý pokus, neboť Manon ani nepotřebovala zbraň a přesto jednoho z nich odrovnala silným úderem do hrtanu a druhému musela přerazit vaz, když ji chytil pod nohama a ona ho setřásla loktem mířeným shora na krk. Vypadala tak křehce, ale byla nebezpečnější než kdokoliv z celé Planiny.

Odsunula od sebe mrtvé tělo a vydala se rychlým během k poslovi, jenže ten uměl sotva držet meč a proti třem ozbrojeným mužům měl malinkou šanci. Než se k nim Manon stačila dostat, měli nad ním silnou převahu. Odkudsi vytáhla nůž a mrštila jím po jednom z nich. Zbraň zasáhla svůj cíl a další mrtvé tělo se sesulo k zemi. Jakmile si poslední dva ozbrojenci uvědomili, proti komu stojí, popadli každý po jednom měchu s vodou a rozběhli se pryč mezi stromy. Manon by je bývala ihned následovala, ale zastavil ji naléhavý hlas Matta, který se už otřásl ze svého šoku a přiskočil na pomoc poraněnému poslovi.

"Manon,on umírá! Musíme se s ním dostat zpátky do našeho království a to co nejdřív!"

Podívala se na hluboké rány posázené všude po poslově těle. Byl v bezvědomí a Manon bylo jasné, že je velmi malá šance, aby ho odtáhli domů živého.V Arkancendu by se o někoho takového už nestarali, byl by pro ně přítěž. Jenže ona už nebyla v Arkancendu, mohla by ho jednoduše popadnout a jít.

Dřív než to však stihla udělat, zastavil ji Mattův otřesený hlas.

"Konec, je pozdě. Už je mrtvý."