Cold Hearted

2.

Vody měli dostatek. Vždycky strádali na jídle. A ona chtěla být užitečná.

"Manon, kde jsi byla?!"

"Na lovu. Musela jsem."

"Musela? Musela?! Co tě to zase napadlo?! Co když tě chytí?! A co to máš v té zástěře?"

"Jednoho zajíce, nic vážného. Neboj se, já vím, co dělám, tati."

"Nevíš, Manon! Nevíš vůbec nic! Já vím, že se snažíš mi pomoct. Nám pomoct. Ale ne takhle, rozumíš? Nemůžeme si dovolit, aby jednoho z nás chytli..."

"Jednoho z nás?"

---

Manon se stále tvářila nepřístupně a nečitelně. Třebaže měla chuť ječet, rozběhnout se pryč nebo alespoň silně uhodit jednoho ze stráží. A to také udělala, jakmile si ji jeden z nich začal bláhově dotírat kvůli jejímu otci a kvůli královskému odmítnutí. Chytla ho za zápěstí, přitáhla k sobě a loktem tvrdě udeřila do jamky u klíční kosti. Jakmile zkroutil obličej v bolestnou grimasu, uvědomila si, že nějak podobně se musela tvářit, když jí dělali to samé v Arkancendu. A tam se jí také nikdo neomlouval, proto ani ona neutrousila jediné slovo a dál pokračovala po točitém schodišti dolů. Čím blíže byla k vězení, tím více ji mysl propalovaly nejasné myšlenky o tom, co by kdyby. Co by bylo, kdyby tenkrát potrestali jenom ji? Co by se stalo, kdyby jeho tenkrát nechala napospas jeho vlastnímu osudu a šla si po svém? To všechno jí prolétávalo hlavou, a stejně na sobě nedala nic znát. Arkancendský lid by ji možná i ocenil.

Došli až k vlhkému sklepení, které skýtalo několik chatrných žalářů i když většina z nich byla prázdná. Byla otázka, jestli za tu dobu lidé zposlušněli nebo byli neprodleně popraveni.

"Vězeň v cele číslo 3 má návštěvu," zabručel druhý ze stráží k jednomu z hlídačů vězení a pošeptal mu něco do ucha. Manon tak vykročila k cele.

"Otče?" zašeptala k muži za mříží. Jen matně si uvědomovala, jak zvláštně pro něj toto oslovení znělo. Nikdy mu neříkala otče.

"Man...Manon?!" odkašlal si muž a prudce zvedl hlavu. Když uviděl svou dceru, okamžitě přiběhl a i přes železné mříže jí daroval medvědí obětí, které však ona opětovala jen letmým dotekem jeho ramene. "Bože můj, ty jsi...ty...Ty žiješ!" zavyl šťastně. "Kdy ses vrátila? Jsi v pořádku? Už jsi mluvila s Terrym?" stále ji držel za ruku.

"Hej! Žádný fyzický kontakt!" štěkl na ně hlídač a vězeň ji roztřeseně pustil.

"Já mu předvedu fyzický kontakt..." zasyčela Manon, ale hned zas obrátila svou pozornost na otce. "Přijela jsem před chvílí a šla rovnou za králem se zprávou z Arkancendu. Terryho uvidím později. Teď mi řekni, co udělali s tebou," vybídla ho.

"No," uchechtl se ironicky, "Do vězení mě poslali hned po vyhlášení tvého verdiktu, takže svobody jsem si moc neužil. A ani návštěv. Odmítají mi sem kohokoliv pouštět," hlesl. "Ale teď jsi tady ty. Bože, Manon, tak moc jsem se o tebe bál. Ani jsem nedoufal... Vypadáš jinak."

"Jsem jiná, otče. Už nejsem ta holka, která střílela prakem po kořisti. Změnili mě. Vycvičili. A já toho teď využiju."

"Nerozumím ti."

"Stanu se poslem."

"Poslem? Počkej...ty chceš pracovat pro krále? To ti tuhle funkci chtějí jenom tak...svěřit?" podivil se otec.

"Zatím ne. Ale svěří. Budou mě potřebovat. A já se budu moct postarat o vás všechny. Až našetřím dostatek peněz, vykoupím tě ze žaláře," přesvědčovala ho Manon.

"Jsi statečná. Vždycky jsi byla, víš to? Věřím ti...ale myslím, že už budeš muset jít. Pozdravuj Terryho," usmál se smutně. 

"Zase přijdu," oznámila, ještě vytáhla ze své brašny tmavou deku a podala ji otci. Bez dalšího slova odešla. 

Stráž ji vyvedla před hradní bránu a dál už Manon pokračovala sama do jediné vesnice tohoto království. Vlastně každé království mělo jen jednu vesnici. Všechna byla opravdu malá. A na sobě závislá. Překvapilo ji, kolik lidí na ni upíralo zrak. Možná to bylo kvůli tomu vznešenému stejnokroji, protože když odtud odplouvala, měla na sobě jen staré šaty a kabát po otci. Nebo možná byli zkrátka jen udivení, že ještě žije. Ji samotnou to také překvapovalo. Stejně jako všichni ostatní vyrůstala mezi historkami o strašlivém Arkancendu, kam posílali všechny v podstatě na smrt. To místo bylo za trest. Nikdo by tam nikdy neodcestoval dobrovolně.

Prošla tržnicí, kolem školy a vyšla kamenitou cestou na menší kopec. Zastavila se až před dveřmi povědomého domku, který k její úlevě nebyl o moc víc zchátralejší, než když ho naposledy opouštěla. Zabušila na dveře, které se ihned otevřely a stála v nich vrásčitá paní se stříbrnými vlasy stočenými do rozcuchaného drdolu a ve staré zástěře. Když spatřila Manon, vhrkly jí do očí slzy.

"Manon! Holčičko moje! Ty ses nám vrátila! Ale co to s tebou udělali? Co to máš na sobě? Co to máš s vlasy? Bože, ty jsi tak hubená!" objala ji a vtáhla dovnitř.

"Babičko," dovolila si usmát se Manon.

"Terry! Terry, pojď sem! Hádej, kdo se nám vrátil!"

Ze zahrady se vyřítil menší, už desetiletý chlapec s tmavou vlnitou hřívou na hlavě a čokoládovýma očima. Manon si teskně uvědomila, jak moc její bratr vyrostl, že prošvihla dvakrát jeho narozeniny. Padli si do náruče a nějakou dobu zůstali v pevném obětí, kdy i Manon cítila, jak její maska trošičku roztává. Ale ne na dlouho. Odtáhla se a nechala svého bratra, aby ji usadil ke stolu a aby jí babička nandala talíř s polévkou. Té se sotva dotkla.

"Jak jste to tu zvládali? Měli jste všeho dost? Nehladověli jste?" starala se.

"Ne...ne moc často. Představ si, jednou nám před domem nechal někdo pytlík s deseti zlaťáky! A někdy jsem i nějaký našel, když jsem se vracel ze školy nebo-"

"Terry, to stačí," utnula ho babička. "Manon, neboj se, postarali jsme se o sebe. Jenom za tátou jsme nemohli jít, viď?"

"Viděla jsem ho. Zdá se být víceméně v pořádku. Táta tě pozdravuje, Terry," řekla Manon a bráška se uculil. 

Povídali si dlouho. Ale i to nestačilo, aby si stihli říct, co všechno je jinak, co zůstalo stejné, co se dělo a co se dít bude. Babička ostře nesouhlasila, aby se Manon takhle zaprodala království po tom všem, co jim udělali, a Manon zase chladně protestovala, že je to jejich šance na lepší život. Neviděla, jak moc její nový vzhled babičku a jejího brášku vykolejil, ale byla si skoro jistá, že z ní byl maličko cítit strach. Mrzelo ji to, ale teď už to k ní patřilo.

"Manon?" zeptal se Terry ještě, než šel spát.

"Copak?"

"Pořád sis nesvlékla kabát ani ty rukavice..."

"Já vím, Terry...A už to tak zůstane."