Cold Hearted

28.

Když ji po vratkém můstku strkali na tu děsivě vyhlížející loď, nohy měla jako z rosolu. V životě nečelila ničemu, čeho by se tak moc obávala. Jakmile pod jejími ošuntělými botami zaskřípala prkna paluby, zprudka se otočila. Můstek ihned sklidili. Už nebyla možnost, že by se snad vrátila na pro ni dobře známou pevninu.

Ledaže...

Prudce sebou trhla a rozeběhla se vstříc okraji lodi, jenže ji někdo pevně popadl za límec kabátu a strhl k sobě, až sebou smýkla a rozplácla se na dřevěné podlaze jako žába.

„Tomu neutečeš, kočičko," zavrčel kdosi nad ní hlubokým hlasem.

Dívka se rozechvěla a začala usedavě vzlykat. Měl pravdu.

---

Hlava jí třeštila, jako kdyby ji někdo vhodil do vodního víru a čekal, až se utopí. Namáhavě nadzvedla oční víčka a snažila se je zase nezavřít. Viděla rozmazaně, ovšem nebyla s to zaostřit. Podle hmatu ale zjistila, že leží na kamenné podlaze, která jí už byla povědomá. Byla zpátky v cele a kupodivu stále živá.

„M-Matte?" vysoukala ze sebe těžce, jelikož měla úplně vyschlo v ústech.

Odpovědí jí bylo výmluvné ticho.

„Matte!" zopakovala, tentokrát naléhavěji.

Jako by ji někdo znovu uhodil. Poplašeně se vyškrábala do sedu, přestože na ni šly z takového úkonu mdloby, a snažila se rychlým mrkáním přivyknout své oči šeru, které v cele panovalo. To přeci ne, nemůže být... Horečně kolem sebe šátrala rukama, při čemž málem převrhla džbánek s vodou, ale bylo to zbytečné. Byla tu sama.

Opřela své tělo o chladnou stěnu, stejně chladnou jako ona sama, a nutila se do klidu. Matthew nemohl být mrtvý, určitě ne. Pro Crosse byl příliš důležitý, chtěl ho přece využít pro své plány. Jenže Manon netušila, jak dlouho tu ležela v bezvědomí. Možná za tu dobu baron seznal, že s princem není lehké pořízení, a jednoduše se ho zbavil. V uších jí pří té myšlence začalo hučet. Zhluboka se nadechla a zvrátila hlavu dozadu, takže se dívala do temného stropu. Kdepak, nemohl být mrtvý, zkrátka nemohl. Musí být trpělivá, oni ho přivedou, jiná funkční cela tu není, přivedou ho...

Minuty se vlekly jedna za druhou. A byly to vůbec minuty? Také to mohly být hodiny, Manon neměla vůbec přehled o čase. Jistě už uběhla doba, kterou měli vyměřenou na hledání viníka útoků. Co asi udělal král, když se jeho vězňové ani jejich stráž nedostavili? Vyslal snad vojsko proti Prvnímu království a rozpoutal tak válku, o které se psalo v dopise od Jamese Sathory?

Když si dívka vybavila člověka, jemuž patřilo toto jméno, vzedmula s v ní obrovská vlna hněvu. To on mohl za to, že se ocitla tady. To on mohl za to, že jí královna hrozila smrtí otce. Byl vinen vším, s čím se Manon potýkala. Tohle všechno kvůli jednomu dopisu, jednomu malinkému cáru papíru. Dívka žasla, jak nenadálý nabraly věci spád za několik posledních hodin.

Čas neúprosně ubíhal a vytvářel v hlavě Manon stále zkreslenější představy o tom, co se děje s Mattem, co se děje s jejím malým bráškou a babičkou a co se bude dít s ní. Kdyby nebyla tak dobře cvičená, už by tu dávno propadla hysterii. Díky Arkancendu byla však vyzbrojená téměř nekonečnou trpělivostí. Téměř. Už na sobě pociťovala, že ji okolnosti zahnaly až k samé hranici jejích schopností. Bylo pořád obtížnější a obtížnější nenechat se vyprovokovat, zachovat si kamennou tvář a neustále se soustředit.