Cold Hearted

25.

„Ne!" vykřikl zoufale její otec, „Do Ar- tam ne! Prosím! Vždyť je to ještě dítě!"

Královna se ledově usmála. Žádné prosby už ji nemohly přesvědčit, aby změnila svůj verdikt. Takhle to chtěla. Potřebovala se té holky zbavit, ale přímo ji zabít pochopitelně nemohla, co by na to řekl lid?

„Vaše Veličenstvo," obrátil se slzami v očích ke králi, který se jen tiše mračil, „moje dcera nic z těchto věcí neudělala. Všechno je to moje chyba. To já...pošlete tam mě!" bouchl si na hruď.

„Tati," zašeptala dívka tiše, zlomeně, s očima upřenýma na královnu, „to nemá cenu." Topila se v bezmoci. Pojede do Arkancendu, ledové země. Je tak malá šance, že by se odtamtud někdy vrátila.

„Pane Lary, vy se dočkáte svého vlastního trestu," odvětil příkře král, „Já souhlasím s verdiktem mé ženy. Stráže, doprovoďte tu dívku domů, ať si sbalí pár nejnutnějších věcí. Vyrazí okamžitě."

Než ji muži v uniformách odtáhli pryč, zahlédla v královniných očích vítězoslavný záblesk.

---

Nikdy ho neviděla, tím si byla jistá. Ale zároveň něco, Manon nedokázala určit co, na něm vyvolávalo dojem, že ho zná. Že ví.

Byl to muž, oproti svým cvičeným trpaslíkům jeho postava byla poměrně vytáhlá a podivně vyzáblá, jako kdyby jedl jen smítka prachu, která tu všude poletovala, a to mu stačilo na obživu. Tmavé, krátce střižené vlasy měl kupodivu pečlivě sčesané dozadu, čímž však až příliš upozorňoval na narůstající kouty u čela. Jeho pleť pozbývala jakýsi zdravý nádech a působila sešle, což s věkem zatím nemohlo mít nic společného, jelikož nemohl být o nic víc starší než Manonin otec, takže si dívka na vteřinu pomyslela, že musí být nemocný. Oděv tohoto muže tvořil dlouhý černý háv s šedým límcem, který mu obepínal krk.

Celkově vypadal téměř neškodně, avšak když se mu Manon zadívala do očí, poprvé po dlouhé době jí zatrnulo strachy. Zračila se v nich totiž ukrutná šílenost, nic víc. Bělma se mu nepřirozeně leskla a zorničky měl až přízračně rozšířené. Co bylo nejhorší, jeho oči pozbývaly jakékoliv stopy lidskosti. Pozoroval je stejně ostražitě jako oni jeho, snad jen s lehkým náznakem pobavení.

„Takže tohle je ta obávaná dívka z Arkancendu," pronesl posměšně a prohlédl si ji od hlavy k patě. Jistě, musela vypadat poměrně zuboženě, ale rozhodně ne bezbranně. Dívku však zaskočilo, jakým způsobem mluvil; jeho hlas zněl podivně skřehotavě a chvílemi přidával důraz na zbytečná slova. Jako by celý život šeptal, a nyní se snažil od tohoto zvyku oprostit. „Skoro bych řekl, že je mi ctí, ale když tě vidím takhle zblízka...tak ani ne," mlaskl nevybíravě. Manon bylo jasné, že se ji snaží vyprovokovat, ale rozhodla se, že mu k tomu nedá žádnou záminku, proto jen pevně zaťala čelisti a mlčela. „Nerada mluvíš? No, však on se ti ještě rozváže jazyk."

Muž popošel o pár kroků doleva a zkoumavě pohledem přelétl Matta, který stál po boku Manon a na čele se mu rýsovala hněvivá vráska. Ani on toho chlapa neznal, ačkoliv mu byl maličko povědomý, ale neměl tušení odkud. Jako princ se setkal s mnoha tvářemi a většina z nich už mu splývala. Avšak i on podvědomě tušil, komu čelí.

„A koho to máme vedle dívky z Arkancendu?" naoko se zatvářil překvapeně, „Samotný korunní princ Prvního království, nemám já ale štěstí? I když musím přiznat, že jsem s tebou tak úplně nepočítal, hošánku. Opravdu mě nenapadlo, že svou milovanou dívku budeš následovat i do Pátého království, na kratičký moment mě to i...rozhodilo," zasmál se chladně, „Ale nakonec mi to hraje do karet! Ano, nyní to bude mnohem snazší..." začal si něco pro sebe rychle mumlat a na malý moment se zdálo, že se ztratil ve svých vlastních myšlenkách.