Cold Hearted

Epilog

Matt stál na známém útesu a pozoroval vlny tříštící se o skály. Bylo chladné zamračené počasí, jaké se slušelo na začátek tuhé zimy, ale nebylo příliš vhodné pro pohřeb, který se konal kdesi za vesnicí. Napadlo ho, kolik asi přišlo lidí. Nejspíš hodně, odpověděl si vzápětí. Ne snad proto, že by jich tolik důvěrně znalo starou paní Laryovou, ale spíše obřad brali jako záminku setkat se slavnou dívkou z Arkancendu, o které se nyní proslýchalo, že zastavila blížící se válku, a kdosi dokonce tvrdil, že ji viděl, jak sama zničila obrovský hrad, jenž byl podle všeho sídlem útočníků, kdesi v lese. Co na tom bylo pravdy, o to se už nikdo nestaral. Princ byl však rád, že se o ní konečně mluvilo jako o hrdince, a ne jako chladnokrevném vrahovi. Ačkoliv, jak sám uznal, mezi oběma těmito přízvisky existoval blízký vztah.

„Mohl jsi přijít," ozvalo se za ním. Princ se zaskočeně otočil a dívka z Arkancendu se na něj letmě usmála. „Otce by to potěšilo, moc si tě váží. Zvlášť když se dozvěděl, co si pro ně dělal, když jsem byla pryč."

„Jak jsi věděla, že budu tady?" zeptal se vyjeveně. Srdce mu ale při jejích slovech zaplesalo.

„Nevěděla," odpověděla prostě a stoupla si vedle něj. Na chvíli se také zahleděla na vzdouvající se hladinu moře a zdálo se, že se jí při tom vybavují podobné myšlenky jako Mattovi. Vlasy jí ve větru povlávaly do stran a princ z ní nedokázal spustit oči.

„Je mi moc líto, co se stalo," projevil tiše svůj soucit. Jeho slova se ve větru málem ztratila, ale ona je zaslechla. Na vteřinu se jí v očích mihl hluboký smutek, který ovšem vzápětí zmizel.

„Ty za to přeci nemůžeš," odpověděla stejně tiše.

„To ty ale také ne," opáčil nejistě princ.

„Ne...asi ne," zamumlala, jako by tomu sama nevěřila. Zaměřila svůj zrak na loď v dáli a Matt tušil, že přemýšlí, zda ta loď, stejně jako kdysi ji, odváží někoho do vzdálené země plné sněhu a krutosti. „Co tu vlastně děláš?" Zničehonic zabodla svoje oči do těch jeho.

„Přemýšlím," odvětil vyhýbavě Matt a nejistě přešlápl. Očekával, že se ho bude dál vyptávat, dívka však jen chápavě přikývla a znovu obrátila hlavu k moři. Její tvář vypadala naprosto nečitelně, přesto měl princ pocit, že je v ní cosi, co tam buď nebylo nebo to předtím přehlédl.

„Myslel jsi to vážně?" zeptala se zničehonic, ale zrak upírala stále na rozbouřenou vodu.

„Co?" nechápal Matt.

„To, co jsi řekl v tom sále před dvěma dny," upřesnila. Princovo srdce vynechalo několik úderů. Zabořil ruce do kapes tak silně, že je málem protrhl. Dívka si však jeho chování taktně nevšímala.

„Co přesně máš na mysli?" zeptal se nadlehčeně, aby získal čas. Moc dobře věděl, na co naráží, ale nechtěl se k tomu vyjadřovat. Možná proto, že to byla pravda, a možná proto, že se bál, že se mu vysměje.

„To, co jsi řekl, že ke mně cítíš," řekla a princi se zdálo, že jí na líčku naběhl lehký ruměnec. Nejistě polkl a s odpovědí dlouho váhal. Měl jí to přiznat? Nechtěl čelit zklamání z odpovědi, kterou by mu na to dala. Miloval ji, ano. Od toho dne, kdy se na něj upřímně usmála. Celé dva roky, kdy ji neviděl, ji měl stále na mysli. A i když se vrátila a vypadala úplně jinak, pořád to byla...ona. „Matte?" oslovila ho a s těmi slovy se k němu zpříma otočila.

„Ano?" vysoukal ze sebe přiškrceně.

„Myslel jsi to vážně?" zeptala se znovu a zastrčila si bílý pramínek vlasů za ucho.

„Myslel," hlesl tiše, ale ona ho slyšela. Přistoupila k němu o krok blíž. Matt polkl, ale ani se nehnul. Chce ho snad shodit z útesu? Možná by měl skočit sám.

„A tehdy v té cele," teď už nebylo pochyb, že se Manon červená. Matt si myslel, že to není možné. „Chtěl jsi mě políbit?"

Princi se vytratil vzduch z plic. Proč se ho na to ptá? Jistěže chtěl. Zase se k němu o kousek přiblížila. Možná mu chce dát pěstí. Ale proč se u toho červená?

„Tak chtěl?"

„A nechala bys mě?" opáčil prudce Matt.

„Možná," odvětila Manon, jako by sama neznala odpověď. „Otec se mě kdysi ptal, jestli někdy někomu dovolím, aby mi sundal z tváře tu neviditelnou masku," prohlásila zkoumavě.

„A dovolíš?" zeptal se chraptivě Matt.

„Nejspíš ne," ušklíbla se.

Princ už její pohled nevydržel a obrátil hlavu směrem k moři. Najednou měl silné nutkání ji od sebe lehce odstrčit, nějak jí naznačit, aby na něj tak nezírala, říct jí, že jestli ho chce shodit do vody, ať to udělá rovnou.

Všechny tyhle myšlenky se vytratily ve chvíli, kdy na své tváři ucítil letmý polibek. Tak letmý, jako dopadající sníh. Přesto ho to místo, kde se její rty dotkly jeho kůže, začalo nevýslovně pálit. Okouzleně si prsty přejel po líčku a podíval se na dívku, která se už zase tvářila jakoby nic.

„Manon, myslíš, že bychom někdy..." Neodvážil se ta slova vyslovit nahlas, a tak nechal otázku viset ve vzduchu.

Manon neodpověděla.

Místo toho si pomalu stáhla rukavice a hodila je do moře.