Neopouštěj mě (S.M.)

**Zkus to!**

"Slib mi ještě jednou, že už si nikdy takhle neublížíš"

"Slibuji.."

Pousmál se koutky rtů, ale jeho obočí zůstalo svraštěné.

Nemluvili jsme spolu, a každý se upřeně koukal do zdi.
To ticho mě drásalo. Jindy mi to nevadí, stačí mi, když jsme k sobě přitulení nebo si hledíme do očí, ale teď mi bylo jasné, že něco není v pořádku.

"Donesu notebook a můžeme se kouknout na nějaký film.." Probořila jsem tu zeď mlčenlivosti.

"Dobře.." Pokusil se o jakýsi úsměv.

Položila jsem si notebook na nohy a přihlásila se na Facebook.

"Zatím přemýšlej nad filmem!" Rozkázala jsem Shawnovi a mezitím si rozklikla chat se Sophii.

Sophie: Awww... Musím ti říct o tom rande....zavolej mi, jak budeš mít čas!!

Sophie: Halooo...

Sophie: Odepíšeš někdy?!

Sophie: Existuješ ještě vůbec?..

Já: Promiň, že jsem neodepsala dřív, ale měla jsem toho hodně... Zavolám ti hned, jak budu mít čas...

Netrvalo dlouho a Sophie mi odepsala.

Sophie: No konečně! Myslela jsem, že jsi na mě zapomněla..

Já: Promiň..

Sophie: Co balíček?

Já: Jaký?

Sophie: -.- Ten, co jsem ti poslala poštou.

Já: Sakra!! Úplně jsem zapomněla..

Sophie: Myslíš vůbec na něco?!

Já: Promiň, jsem strašná BFF

Sophie: Nejsi..., ale zapomínaš na mě..

Já: Moc se omlouvám...

Sophie: Tak co mám s tebou dělat..

Já: ):

Sophie: Už se tím netrap a utíkej na poštu..

Já: Fajn :D Tak pa :*

Sophie: Pa :*

"Na, zajdu uvařit čaj" Položila jsem Shawnovi notebook na klín a odcupitala do kuchyně.

Když jsem se vrátila s hrnkama čaje, Shawn už měl nachystaný film a jen ho spustil.
Uskrla jsem si z hrníčku horké tekutiny a položila ho na noční stolek, poté jsem se přitulila k Shawnovi a slastně zavrněla. Ten se jen pousmál a svou velkou dlaní přejížděl po mých zádech.

"Půjdeme se pak projít na poštu?"

"Proč na poštu?"

"Nejlepší kamarádka, ta co žije v Británii, mi poslala nějaký balíček."

"Aha"

"Tak půjdeš se mnou?"

"Jo"

Uchopila jsem mezi prsty kousek látky Shawnového trička a pevně ho stiskla. Vdechla jsem jeho vůni a spokojeně se usmála.
Když film skončil a naše hrníčky byly prázdné, oblékli jsme se a vyšli ven.
Ruka v ruce jsme šli po barevném koberci, který tvořilo listí. Vdechovala jsem čerstvý kyslík a rozhlížela se po okolní přírodě. Vychutnávala jsem si každý krok.

"Přemýšlel jsem.." Začal Shawn.

"O čem?"

"No... Nevím, jak to říct.."

"Bojím se.."

"Nechtěla by jsi zajít za někým, kdo by ti pomohl.."

"Co tím myslíš?"

"Ten strach ze tmy... A tak.."

"Myslíš psychologa?!"

"Prosím, nerozčiluj se..."

"Nepotřebuji ho! Je hodně lidí, kteří se bojí tmy!"

"Zlato! Každou noc se budíš, pláčeš, řveš ze spaní, celá se třepeš, buší ti srdce a chce se ti zvracet.. Nemyslím si, že je to obyčejný strach.."

"A jak mi nějaký psycholog asi pomůže?!"

"Od toho oni jsou.."

"Nechci k němu chodit."

"Pomohl by ti s těmi panickými záchvaty.."

"Ne.. Každé sezení by do mě něco hučel a vyřešil by hovno!"

"Alespoň to zkus!"

"Nechci!"

"Nebuď tvrdohlavá! Chci ti pomoct!"

"Jak?! Že mě posílaš do léčebny?! To už jsem na takovém dně?!"

"Nejsi! Kurva pochop, že to s tím strachem není v pořádku!"

"Vím to!! Ale nechci se chodit léčit!!"

"Budu v tom s tebou.." Odmlčí se. "Udělej to pro mě a zkus to!"

"Zkusíme to spolu, nechci tam jít sama.."

"Dobře" Vítězně se usmál.

Celou cestu jsem mlčela a hleděla na špičky svých bot. Chtělo se mi plakat, ale nechtěla jsem se zase psychicky zhroutit, teď když jsem se Shawnem.
Ten respektoval to nekonečné ticho, které se táhlo až k poště. Vyzvedla jsem si balíček a šli jsme zase zpátky.

"Jdeš ještě k nám?"

"Už budu muset jít.."

"Aha.." Zasmutněla jsem a sklopila pohled.

Shawn mě letmo líbl na čelo, nasedl do auta a odjel.
Ihned co mi zmizel z dohledu, rozplakala jsem se. Honilo se mi hlavou tolik myšlenek. Od Megan, přes dnešní rozhovor se Shawnem, až po teď, kdy odjel s laciným rozloučením. Je pravda, že už je sedm hodin večer, ale jindy by tu zůstal a přespal u mě. Co se s ním děje? Je na mě naštvaný? Vlastně k tomu má pádný důvod.
Zabouchla jsem se v pokoji a posadila se na okenní parepet. Hleděla jsem z okna a přitom v rukou svírala papírovou krabici. Neměla jsem náladu ji otevírat, ani má zvědavost ten smutek nepřemohla. Zkrátka jsem se jen koukala ven a přemýšlela o nás dvou, o mně a o Shawnovi. V očích se mi leskly slzy. Povolila jsem svou kamennou tvář a začala nabírat moldánky. Cítila jsem se líp, když jsem plakala, ale slzy nikdy nespráví naší lásku. Mám strach, že jel za jinou, že mě už nemiluje, že mě jednoho dne opustí.

Doufám, že se vám part líbil. Budu ráda za každý hlas, komentář a přečtení. Ahoj 😘.