Neopouštěj mě (S.M.)

** Tma **

Nemůžu ho nechat mi ublížit. Alespoň se pokusím bránit.
"Kurva, kotě!" zasténá mi do krku, když si rozepíná své džíny.
V hlavě se mi rozsvítí výstražné světlo a já se konečně přiměju k nějakému pohybu. Vší silou ho kopnu do rozkroku, a když se svalí na zem, rozeběhnu se co nejrychleji umím, abych mu zmizela z dohledu.
"Ty svině! Kam si myslíš, že jdeš?" zaslechnu za sebou ještě jeho křik, ale neohlížím se a běžím stále kupředu.

Můj pláč a hlasité vzlykání narušují noční klid. Když se mi zdá, že jsem utekla dostatečně daleko, zastavím se. Nemůžu popadnout dech, a tak stojím uprostřed nějaké opuštěné cesty a snažím se nadechnout. Vůbec netuším, kde to jsem. Přede mnou je nízká, kamenná zídka. Přistoupím k ní blíž a pohlédnu směrem dolů. Rozbouřené moře se žene přes strmé útesy a v pravidelných intervalech smáčí vrstevnaté stěny. Potemnělým nebem se ženou řady temných mraků. Štvou se oblohou jako smečka hladových vlků za jistou kořistí a jejich rychle měnící se tvary také nevěstí nic dobrého. Na zem se začínají snášet ohromné blesky a mraky se rázem protrhnou, protože už nevydrží ten nátlak dešťové vody, která chce na povrch. Mé oblečení vsakuje vodu a je čím dál více těžší. Po tváři mi stékají černé pramínky, které se snášejí na betonovou cestu i společně s dešťovými kapkami. Má kůže se zdá být bledší než obvykle, možná začala krapet fialovět. Vlasy se mi lepí na obličej, jelikož jsou neskutečně promočené. Cítím se jako pod sprchou. Rozdíl je jen v tom, že teď jsem oblečená a voda je neúprosně ledová. Proudy vody narážejí do mého křehkého těla, jako by jej chtěly probodnout. Mám pocit, že pod tím nátlakem za chvíli upadnu na špinavou zem a už se nikdy nezvednu.
Pomalými kroky jdu z tohoto místa pryč a modlím se, aby se nebe upokojilo a nechalo mě v klidu odejít, ale čím více si to přeji, tím více se to zhoršuje. Kusy látky se lepí na mé promrzlé tělo, které pociťuje štiplavou bolest. Potřebuji se někde zahřát, ale jsem absolutně ztracená a dezorientovaná. Slzy mě teď příjemně hřejí. Každý hrom otřese se zemí a já leknutím nadskočím.
Není bezpečné být za bouřky venku. Pomyslím si. 
Jdu podél cesty a každé auto, které projede kolem, mě ošplíchne nečistou vodou jako kus jakési věci. Nepřipadám si jako člověk, ale jako něco nepotřebného, něco na čem nikomu nezáleží, jako naprostá nicka.

Najednou přede mnou zastaví černé luxusní auto, lesknoucí se po dešťových kapkách. Snažím se ho obejít, protože mi zatarasilo cestu, ale sotva udělám krok, zabrzdí mě otevření dveří na straně řidiče. Ustoupím o krok dozadu, zatímco pozoruju, jak z vozu vystupuje vysoký muž. V té tmě se mi jeho tvář zobrazuje pouze matně, avšak i přesto rozpoznám, že se jedná o mladého kluka. Tipla bych mu něco okolo dvaceti let.
"Jsi v pořádku?" zeptá se starostlivým hlasem plným lítosti.
"Jsem v pohodě," odpovím zmateně. Vůbec toho chlapa neznám. Jestli si myslí, že mu řeknu pravdu, je na omylu.
Proč se o mě sakra zajímá?
"Nasedni," ukáže ke svému autu. "Svezu tě."
"Vůbec tě neznám," namítnu podrážděně a ucouvnu o dva kroky vzad.
"Vážně se chceš seznamovat v tomhle dešti?" nevidím, zda se směje, ale podle jeho pobavení v hlase soudím, že nejspíš ano.
Je pravda, že za tu minutu, co stojí venku, je docela dost promočený a já už necítím ani konečky prstů. Navíc mě začíná přepadat hrozná únava. "Nevím jak ty, ale já nenasedám do cizích aut."
Jak mu můžu věřit?
"Nemusíš se bát, jen ti chci pomoct," neustále na mě naléhá a pokouší se mě přemluvit.
"To může říct každý," obejmu své tělo pažemi, abych se přestala tak viditelně klepat zimou.
"Dobře," kývne hlavou. "Tak tady klidně promrzni," chystá se nasednou zpět do svého vozu.
"Počkej!" křiknu bezmyšlenkovitě, přičemž se vmžiku otočí zpátky ke mně. Měla bych si vlepit facku. Chvíli přemýšlím, co říct, a jestli je to přeci jen dobrý nápad, ale pak si uvědomím, že už nemám co ztratit. "Tak fajn, pojedu."