Neopouštěj mě (S.M.)

**Omlouvám se**

Vzala jsem Aaliyah k Shawnovi do pokoje, k mé kosmetické taštičce a vytáhla masku, kterou jsem jí následovně nanesla na obličej. Asi po patnácti minutách si ji smyla a pořád si prsty jezdila po tváři. Udivovalo ji, jak moc má teď jemnou pokožku. Na řasy jsem Aaliyah nanesla řasenku a pomohla jí vytrhat obočí. Nalakovala jsem jí nehty a zatímco onen lak zasychal, jsem jí nakulmovala vlasy. Oblékla si světlé džíny a béžové triko. Kolem krku si obmotala burgundy šálu, která je ve stejné barvě jako její pohorky. Musela jsem se nad její krásou pousmát, i když by byla jistě stejně krásná i bez toho všeho. Navlékla si burgundy bomberku s černými detaily a přes záda si přehodila černý elegantní baťůžek.

"Tak si to užij, ahoj"

"Ahoj" Objala mě. "A za všechno děkuji"

Nestihla jsem ani nic říct a Aaliyah zmizela z domu.
Mám celý dům jen pro sebe, ale nemám vůbec co dělat. Rozhodla jsem se tedy, že si udělám výlet k tátovi a projdu se také parkem, kde jsem dříve tak často chodívala. Teple jsem se oblékla, vlasy si spletla do drdolu a poté vyšla ven. Uvědomila jsem si, že tady nejezdí autobus a na žádný odvoz nemám peníze. K tátovi je to vcelku daleko, a tak jsem zavolala Jacobovi. Nevím, jestli to byla chyba nebo ne, ale je asi můj jediný kamarád, i když si nejsem jistá, jestli pravý nebo falešný.

"Ahoj" Pozdravil překvapeně.

"Ahoj, mohla bych tě o něco poprosit?"

"Jasně"

"Potřebovala bych odvoz"

"Fajn, kde mám přijet?"

"Tam, kde jsi mi zastavil minulý večer"

"Za chvíli jsem tam"

"Dík, zatím čau"

"Čau"

Sešla jsem strmý kopec až k místu, kde se máme s Jacem sejít. Nečekala jsem dlouho a Jacob stál se svým autem na místě. Vystoupil a nepatrně ke mně natáhl paže, to proto, aby mě obejmul. Chvíli jsem váhala, ale poté jsem ho objala.

"Tak si nasedni" Otevřel mi dveře auta a já se poslušně usadila do kožené sedačky.

"Kde mám jet?"

"Ehm.. K vlakovému nádraží.. No.. Sešli jsme se tam tu noc, co.."

"Jo, vím kde"

Cesta netrvala obzvlášť dlouho a stáli jsme před nádražím.

"Můžu jít s tebou?"

"No.. Já.. Radši bych šla sama"

"Potřebuji s tebou mluvit.."

"Tak mluv teď"

"To ne, já bych ti to radši řekl někde jinde.."

"Proč?"

"Prostě to tak chci.. Třeba se přitom procházet.."

"Fajn, tak pojď" Odfrkla jsem.

Jacob se vítězně usmál a šel za mnou.

"Kde to jdeme?" Optal se.

"Do parku"

"Chodíš tady ráda?"

"Jo"

"Proč jsi vlastně nejela vlakem?"

"Vlaky tady už nejezdí několik let."

"Aha, je to tady dost opuštěné.. Takové bez života"

"To máš pravdu.. Proto to tady mám tak ráda"

"Jsi zvláštní"

"Je to špatně?"

"Ne"

Všechno pokrývaly peřiny bílého sněhu i kopce v dáli jsou zasněžené do posledního místečka. Miluji to tady. Tu nedotčenou přírodu a věčné ticho

"Chtěl... Chtěl bych se ti omluvit" Špitl.

Trochu mě to zaskočilo, pootočila jsem hlavu k němu a nechala ho pokračovat.

"Nikdy jsem se nesnažil tě poznat.. Nejsi taková, jak jsem si myslel"

Mlčím. Chci, aby mluvil dál.

"Nikdy jsem si nevšiml, jak jsi krásná"

Mé tváře nabraly rubínovou barvu, ale stále jsem jen mlčenlivě poslouchala.

"Byl jsem na tebe hnusný, protože jsi mi nepřišla sympatická a atraktivní... Ale ty jsi obojí.."

Polichoceně jsem se uculila a pohled odvrátila na cestu před sebou.

"Moc se ti omlouvám a hrozně si vážím toho, že jsi mi dala další šanci"

"Hodně ses změnil... Už nejsi tak povrchní" Řekla jsem jen a pohlédla k obloze na právě padající vločky.

Obláčky jsou jako roztržené polštáře, ze kterých se sype drobné peří. Dlouhé ticho narušuje pouze křupání sněhu pod našimi podrážkami. Sněhové vločky harmonicky poletují a tancují spolu. Připadá mi to tak krásné, chce se mi smát. Mám chuť se rozeběhnout a běžet tak dlouho, dokud mi nedojdou síly. Poté bych upadla do sněhové peřiny a snažila se popadnou dech. Také bych tady chtěla být se Shawnym. Proplést si s ním prsty a políbit ho na horké rty, které by mě v té zimě zahřály.

"Opravdu se ti tady líbí?" Diví se Jacob.

"Moc" Vydechnu obláček páry.

"Je mi zima" Otřepe se a ruce si schová do kapes.

"Tak už běž.. Já nějak domů dojdu"

"Počkám v autě"

"Budeš čekat dlouho.."

"Tak budu" Zazubil se a následovně odešel.

Počkala jsem než zmizí z parku a poté se vydala k jedinému domu v této čtvrti, k našemu domu.

Zazvonila jsem a netrpělivě čekala na svého otce. Povzdychla jsem si, když dlouho nikdo nepřicházel a už se chystala odejít, ale vzápětí se dveře otevřely.

"Ahoj Zoe.." Zaslechla jsem tátův hlas.

"Ahoj" Pousmála jsem se a pozorně si ho prohlížela.

Zdál se upravenější a střízlivější než posledně.

"Můžu dál?" Zeptala jsem se tiše.

Odstoupil od dveří a paží pokynul, abych vešla dovnitř.

Doufám, že se vám dnešní part líbil. Budu ráda za každý hlas, komentář a přečtení. Ahoj😘.