Neopouštěj mě (S.M.)

**Osudná noc**

Když jsme měli prázdné talíře, zaplatili jsme a odešli. Venku už se velmi ochladilo, takže jsme rychle nasedli do auta a jeli směrem k lesní stezce.
Příroda už je zahalená do černočerné tmy a mé tělo začíná pociťovat strach. Kdybych zde seděla se Shawnem, jenom přeci bych se cítila víc v bezpečí. Nemohla jsem z mysli vytratit všechny sny. Sny, ve kterých dominoval právě Jacob. Sedím vedle něj, vedle člověka, který mi natolik ublížil. Nemůžu se dočkat chvíle, kdy budu zase se Shawnym, doma, v teple a hlavně v bezpečí. Snažím se přemýšlet nad něčím jiným. Koukám se z okýnka a pozoruji tu bezmeznou temnotu. Obloha je tmavá, bez mráčků, ale posetá miliardami hvězd.
Noc má v sobě jenom přeci jakési kouzlo, ale i přesto ji nikdy nebudu mít ráda.

"Děje se něco?" Promluví Jake.

"Ne.." Odpovím nejistě.

"Proč zarýváš ty nehty do sedačky?"

"Co? .. Já?.. Jo.. Já.. Ehm.. No.. .."

"Je ti špatně?"

"Ne"

"Tak máš strach?"

"Ne"

"Chceš se ještě někde projít?"

"Ne.. Možná jindy.. Už jsem docela unavená"

"Dobře."

Vytáhnu z kabelky svůj telefon a napíšu Shawnovi krátkou SMS, ať pro mě za patnáct minut přijede k lesní stezce.

Když dojedeme na místo, vystoupí i Jacob. Počítala jsem s tím, že mě jen vyhodí a zase pojede.

"Doufám, že sis to dnes užila"

"Jo, užila" Pokusila jsem se o milý úsměv.

"Snad si to někdy zopakujeme"

"Jo.." Špitnu a ohlédnu se za sebe, abych se ujistila, že tu Shawn ještě není.

"Nechceš alespoň doprovodit k domu?"

"Ne.."

"Nebudeš se bát?"

"Ne.."

"Tak dobře."

Byla jsem natolik vystrašená z té černoty kolem, že jsem se nemohla ani pohnout. Stála jsem přimražená k cestě a vpíjela se do Jacobových očí.

"Jacobe.. Já.." Mumlala jsem, když se jeho rty přibližovaly k těm mým.

Bylo to podobné jako onen sen. Myslela jsem, že je to jen noční můra, a proto se nemůžu pohybovat, ale ve skutečnosti mi to také nejde. Mohla jsem udělat cokoliv. Uhnout, dát mu facku, utéct, odstrčit ho od sebe..., ale místo toho jsem jen nehybně stála a čekala, jak se vše bude vyvíjet.
Jeho rty mě líbaly celou věčnost. Byly to chtivé a lačné polibky. Připadala jsem si jako vosková figurína. Zkrátka jsem stála, nespolupracovala a čekala, kdy to skončí.

Zaslechla jsem kroky. Lekla jsem se a prudce se otočila. Kousek opodál stál Shawn, i v té tmě jsem ho dokázala poznat. Doufala jsem v to, že nás neviděl, ale když se zanedlouho otočil k odchodu, bylo mi jasné, že mé přání nebylo vyslyšeno. Otočila jsem se zpátky k Jacobovi a vlepila mu pořádnou facku.

"Nedodržel jsi slib!! Už nikdy s tebou nikde nepůjdu!! Jsi šťastný, že jsi nás rozdělil?!"

"Zoe!" Křikl na mě.

Ignorovala jsem ho. Je mi fuk, jak zoufalý teď bude. Pro mě je důležitější Shawn, mnohem důležitější.
Běžela jsem do kopce a snažila se ho dohnat. Zapomněla jsem na všechen strach a soustředila se jen na svůj cíl.

"Shawne!!" Zakřičela jsem.

Na čele mě zastudila kapka vody. Koruny stromů se kymácely ve větru, který si pohrával s mými vlasy. Každý křehký list a každé stéblo trávy se třáslo strachem. Ještě před chvílí bylo nebe bez mráčků a teď začíná mírně mrholit. Stále pronásleduji Shawna, ale pomalu ho ztrácím z dohledu. Jde mnohem rychleji a mně dochází energie. Déšť svou sílu zdvojnásobil. Na asfaltové cestě se začínají dělat pořádné kaluže. Voda mi smáčí vlasy a oblečení. Je mi zima. Ledový vítr mi šlehá do tváře a já sotva jdu. Pletou se mi nohy a vítr mě tlačí zpátky, odkud jsem přišla.
Připomíná mi to noc, tu kterou jsem poprvé potkala Shawna. Teď mi to připadá jako osud. Ve stejnou noc, jako jsem ho potkala, ho zase ztratím.

Doufám, že se vám dnešní part líbil. Nejspíš mě za ten konec tohoto dílu ukamenujete, ale MOŽNÁ se to příště pokusím napravit😁. Budu ráda za každý hlas, komentář a přečtení. Ahoj😘.