Neopouštěj mě (S.M.)

**Co se to děje?**

Ty některé komentáře u minulé části jsem opravdu nečekala. Docela mě mrzí, že jste to tak špatně nesli, ale pochopte, že každý příběh nemusí mít happy end.

***

O pět dní později

Ležím zachumlaná v posteli a koukám se do zdi. Celých pět dní jsem odsud nevyšla. Stále to bolí a bolet bude. Přemýšlím nad věcmi, které můj stav ještě více zhoršují. Stále mám před očima to, jak bezmocně ležel na podlaze a bolestivě vzlykal, jeho mrtvolně bílou pokožku a ty vodopády krve, které se rozlévaly po bílých kachličkách a po jeho kůži, to jak jsem mu svírala ránu a byla celá zkrvavená. Stále slyším jeho poslední slova, ty výkřiky zděšení a lítosti, jeho překrásný hlas. Cítím jeho stisk na své dlani a jeho silné tělo, které se mě každou noc dotýkalo. Vybavuji si jeho rty na těch svých.

Kdo mě teď bude chránit? Kdo bude zahánět mé noční můry? Nemůžu tomu uvěřit. Opustil mě,.. Už navždy..

Je to jako žít bez kyslíku, bez srdce, bez citů..

Nemůžu se zbavit myšlenek o něm. Na nic jiného nemyslím, ani na malou chvíli. Vždy, když se dotknu druhé půlky postele, doufám, že ucítím teplo, živoucí bytost, ale vždy pocítím jen studené peřiny, možná ještě načichlé Shawnovou vůní. Vše mi ho tady tak připomíná. Dokonce i to hloupé okno, na které si sedával. Pociťuji nevyslovitelnou bolest, takovou, jakou jen může člověk pocítit. Pořád slyším jeho smích.

Žila jsem pro něj, teď už nemám pro co žít.

Čím jsem si zasloužila takovýto život?

***

Policie stále vyšetřuje Shawnovu smrt. Zatím zjistila jen, jaká zbraň byla použita. Až se zjistí, kdo je vrah, doopravdy ho zabiji, tedy pokud to dříve neudělám se sebou. Od onoho incidentu jsem se začala opět řezat. Řežu se, protože se trápím a trápím se, protože se řežu. Je to jeden velký začarovaný kruh. Nevím, jestli je to špatně, ale Shawnovu smrt si dávám za vinu. Šli jsme tam přeci kvůli mně. Vždy za vše můžu já a jak už jsem několikrát řekla, vždy vše pokazím. Ztratila jsem už úplně všechny, matku, Sophii, Jacoba a teď i Shawna. Čekám jen na chvíli, kdy se táta zase dostane do té úzkosti a začne znovu pít, ale tak nějak doufám, že se to nikdy nestane.

Chybí mi jeho doteky. Chybí mi jeho přítomnost. Chybí mi pocit bezpečí. Chybí mi úplně všechno, co je s ním nějak spojené.

Vzpomínám si na náš první dotek, polibek, sex, na to jak hrál na kytaru a zazpíval mi píseň, jejíž text složil pro mě. Vzpomínám si na všechna sladká slova, která mi kdy řekl a na naše přezdívky.

---

"Ty můj muffínku"

"Nejsem muffin"

"Ale jsi"

"Proč muffin?"

"Je takový šlaďoučký a dobloučký.. Jako ty"

---

Nad touto myšlenkou jsem se pousmála, ale vzápětí se dala do pláče.

A najednou, prudký pohyb a všude kolem mě tma. Rychle jsem se natáhla k lampičce, abych ji mohla rozsvítit, ale místo lampičky jsem nahmatala něčí tělo. Leknutím jsem vyjekla a vmžiku spadla z postele. Rychle jsem se postavila a začala křičet.