Neopouštěj mě (S.M.)

**Blood**

Měla jsem v sobě tolik smutku, že už jsem ani nedokázala plakat. Posadila jsem se na okenní parapet, ve stylu pohovky a zabalila se do hřejivého plédu. Pozorovala jsem podzimní krajinu a přemýšlela nad svým životem. Ani nevím, jak se to stalo, ale asi o pár minut později, se mi v ruce ocitla knížka se záhadným názvem. Tak dlouho jsem ji neotevřela a nezabořila se do jejího obsahu. Do písmenek, které jsou mému životu tak značně podobné. Myslela jsem, že už si ji nikdy nepřečtu. Shawn mi ji nahradil, ale teď ji potřebuji, když tu není on.

Jen co jsem ji dočetla, šla jsem si dát horkou sprchu. Chtěla jsem ze sebe všechno smýt, všechnu tu špínu a bolest. Nikdy mě nenapadlo tohle udělat, ale teď jsem nad tím začala hloubavě přemýšlet. Žiletka nevyřeší mé problémy, ale proč to někteří lidé dělají, když jim to neuleví. Měla jsem nutkání to zkusit, ale ona myšlenka se mi z hlavy vytratila. Otevřela jsem svou skříň, abych se oblékla. Upustila jsem svůj ručník a prohrabávala se věšáky. Zahlédla jsem bílou košili, která patří Shawnovi. Nikdy ji neměl rád, nemá rád bílé košile, ale já ji miluji. Oblékla jsem si ji a vdechla její vůni, voněla přesně jako on. Vzpomněla jsem si na dny, kdy jsme spolu leželi v posteli a bedlivě si hleděli do očí. Vzpomněla jsem si na jeho plné rty, které se bořily do těch mých a na jeho velké dlaně, které hladily mé křehké tělo.
Odcupitala jsem do koupelny a prohlédla se v zrcadle. Shawnova košile mi slušela, hřála mě, líbilo se mi, ji nosit. Rozplakala jsem se a bezhlavě popadla žiletku. Jemně jsem se několikrát řízla do ruky. Bolelo to, ale postupem času to bolet přestalo, ulevilo se mi, bylo mi dobře. Neřezala jsem se hluboko, jen jemně na povrchu kůže. Pramínky krve mi stékaly po dlani, na prstech mi krev pomalu zasychala. Rudá tekutina kapala na podlahu a do umyvadla. Vše jsem uklidila a ruku si zavázala do obvazu. Když jsem se vrátila do pokoje, všimla jsem si zašpiněné košile. Svlékla jsem si ji a vhodila ji do koše se špinavým prádlem. Zahrabala jsem se do peřin a začala plakat. Litovala jsem toho, že jsem se pořezala. Dokazuje to mou slabost. Až na takovéhle dno jsem dokázala spadnout?

Po nějaké době jsem si obvaz odvázala a rány si pozorně prohlédla. Opět jsem se pustila do pláče. Nelíbily se mi, připadala jsem si s nimi tak ošklivá. Opravdu jsem si dokázala ublížit? Vyhrnutý rukáv černého trika, jsem si stáhla dolů, aby zakryl mé krvavé bolístky.
Ležela jsem v posteli, opřená o její čelo a nepřetržitě zírala na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu. Tohle je jeden ze způsobů, jak přestat vnímat okolí. Soustředila jsem se jen na popraskanou omítku a představovala si v ní tvary.
Měla jsem chuť jít za tátou a za vše se mu omluvit. Řekla jsem mu vše, co jsem cítila a chtěla mu říci už dlouho, ale teď mě to docela mrzí. Proč všem stále jen odpouštím? To on by se mi měl omluvit.

Navlékla jsem si huňaté ponožky a pootevřela dveře svého pokoje.

"Tati?!" Křikla jsem a čekala na zpětnou odpověď.

Nic se neozvalo, a tak jsem to zkusila znova.
Když se nic neozvalo ani tentokrát, mírně jsem se zamračila a seběhla schody do přízemí. Nikde nikdo. Pozorně jsem zkontrolovala botník a samozřejmě, že chyběly tátovy boty. Opět odešel někde do hospody. Je mu jedno vše, co jsem řekla, jsem mu jedno úplně celá, jsem pro něj obyčejná nicka. Jiný táta by přišel a omluvil se, on zbaběle utekl. Neměla jsem sílu brečet, a tak jsem se zkrátka opřela o kuchyňskou linku a hleděla do blba. Všechno to ticho narušil domovní zvonek. Byla jsem rozhodnutá ho ignorovat, ale když se ozval už po třetí, rezignovala jsem a neochotně se přiloudala k hlavním dveřím, abych dotyčného mohla poslat do háje. Opravdu nemám náladu se s někým vybavovat.

"Co tady děláš?" Špitla jsem skoro neslyšně, když jsem na našem prahu spatřila Shawna.

On byl opravdu poslední, koho bych tady čekala.
Sklopila jsem pohled k podlaze a po tváři si nechala stéct jednu zatoulanou slzičku.

"Můžu dál?" Zeptal se s pokrčeným obočím a s lítostí v očích.

"Já nevím.." Setřela jsem si ten záhadný pramínek slané vody.

"Prosím.."

Nejraději bych ony dveře zabouchla a nechala ho trpět, ale v tom případě bych trpěla taky, a to jsem nechtěla. Co by se mohlo stát? Prostě si jen vyslechnu jeho verzi.

"Tak dobře.." Odstoupila jsem, aby mohl projít.

Popadl mou dlaň, ale já jsem se ihned vyškubla. Zaraženě mi pohlédl do očí, nejspíš ho to zaskočilo, ale co čekal? Že budu dělat, jakoby se nic nestalo?

"Poslouchám.." Zkřížila jsem si ruce na prsou a zachovala si svou kamennou tvář.

"Nic není tak, jak si myslíš.."

"Jak to tedy je?!"

"Megan mi napsala na Facebook, jestli s ní nechci jít ven, že se sejdeme v tomhle parku. Celou dobu jsme si normálně povídali, a pak, když jsi šla kolem, mě začala líbat... Nikdy bych tě nepodvedl a prostě já jsem to nechtěl.."

"A věřit bych ti to měla jako proč?!"

"Protože tě miluji a omlouvám se za vše, co jsem řekl a... Chci tě zpátky...  odpusť mi to.."

"Neomlouvej se... S tím tátou jsi měl pravdu.."

"Všechno jsem zkazil.."

"Ne.. Tedy já nevím... Proč tě ta kurva líbala a proč tě pozvala tady?! Vždyť tu nebydlí!"

"Já nevím.."

"Máš s ní něco?"

"Nikdy bych s ní nic neměl"

"Nevypadal si zaskočeně, když tě líbala"

"Co?! Tak to byl asi jen tvůj pocit.."

"Nesnáší mě a já ji... Proč si s ní ven vůbec chodil?"

"Nevěděl jsem, že to dopadne takhle..."

"Nevím co je pravda a co lež! Už nevím komu můžu věřit!"

"Udělám cokoliv budeš chtít.. Opravdu tě miluji... Jsem tu pro tebe... Chci být s tebou... Nechci tě nechat samotnou..."

"Řekni mi více důvodů, proč bych se k tobě měla vrátit.."

"Protože, když se držíme za ruce, je to jako věčnost. Protože miluji tvoje oči, tvoje tělo, tvoje vlasy, miluji na tobě každý detail. Protože se s tebou cítím dobře a sám sebou. Protože jsem s tebou šťastný. Protože máš ten nejkrásnější úsměv. Protože s tebou rád usínám. Protože miluji tvou vůni. Protože, když jsem s tebou, cítím se lépe. Protože miluji, když se mě dotýkáš a když se mi vpíjíš do očí. Jsi pro mě jediná na světě a jsi půlka mého srdce.."

Po tvářích se mi spouštěly slzy, ne smutku, ale štěstí. Mé tělo zaplavilo příjemné teplo a moje srdce, bylo opět úplné.
Pevně jsem Shawna objala a vzlykala mu do kůže. Mé slzy se vpíjely do jeho trička. Cítila jsem jeho silnou hruď na té mé, tohle jsem potřebovala, cítit to teplo, cítit se v bezpečí, cítit jeho dlaně na svých zádech a jeho teplý dech na mém uchu.

Doufám, že se vám dnešní part líbil. Budu ráda za každý hlas, komentář a přečtení. Ahoj 😘.