Neopouštěj mě (S.M.)

**Procitnutí**

Slyším všelijaké zvuky, ale nedokážu je rozpoznat. Chci otevřít oči tak, jako když se mi zdá zlý sen, ale nejde to. Nemůžu nic dělat. Je to hrozný pocit. Už se chci probudit. Nic necítím, nic nevidím, vše je jedno velké nic. Potřebuji zařvat, plakat,... Cokoliv.
A najednou.... Ostré světlo, které probodává mé oči.

"Probudila se" Zaslechnu tlumené hlasy, které se rozléhají mou hlavou.

Je mi hrozně. Bolest hlavy, popraskané rty a sucho v krku. Každý zvuk probodne můj spánek, jako tisíce nožů.

"Shawne...." Špitnu, doufajíc, že uslyším jeho sametový hlas nebo alespoň pocítím jeho dotek.

Ale nic. Shawny ke mně nepromluví ani mě nechytí za ruku.

"Slečno Adamsová? Slyšíte mě?"

Slyšela jsem, ale z neznámého důvodu mlčela. Nemám sílu mluvit.

"Slečno Adamsová!" Promluvil onen hlas znovu.

"Kde je Shawn?" Zakňučela jsem.

A dál si nic nepamatuji.

Když jsem se probudila znovu, ležela jsem v jiném pokoji, bohužel ale se stejnými pocity. Tady ta místnost je útulnější, nebo mi to tak alespoň připadá, jelikož si ten předešlý pokoj moc nepamatuji.

"Dobré ráno" Pousměje se na mě zdravotní sestra, která právě vstoupila do pokojíku.

Mlčím a pokouším se posadit.

"Ležte" Nakáže mi sestřička a pozorně si mě prohlédne.

"Co se stalo?" Dostala jsem ze sebe.

"Překvapuje nás, že jste přežila. Ztratila jste hodně krve.. Za chvíli přijde doktor." Řekla jen a odešla.

Přiložila jsem si dlaň na čelo a  bolestivě se zakřenila. Potřebuji se napít, jinak mi vybouchne hlava.

Za chvíli přišel onen doktor. Je to postarší muž s bílým pláštěm a  brýlemi na nose.

"Dobrý den slečno" Usměje se a zeptá se, jak mi je.

"Potřebuji se napít.."

"Jistě, hned jak odejdu, zavolám sestru"

"Kde je Shawn?"

"Kdo je to?"

"Můj přítel"

"Měl by přijít, každý den sem chodí"

Tohle mě zahřálo srdce. Možná jsem se i krapet začervenala.

"Co se stalo?"

"Domnívám se, že jste si podřezala žíly.."

Hlavou mi probleskl moment, kdy jsem do ruky brala ostrou žiletku.

"Ztratila jsem hodně krve?"

"Ano..., chvíli to vypadalo, že..."

Rozplakala jsem se.

"Neplačte... Už by mělo být vše v pořádku" Snažil se mě uklidnit, zatímco kontroloval můj stav.

"Dobře.. Tak já zavolám tu sestřičku"

Netrvalo dlouho a přišla. Podala mi sklenici vody a nějaký prášek. Ten jsem polkla a poté vypila i zbytek sklenky. Cítila jsem, jak voda protéká mým vyprahlým hrdlem. V tuto chvíli to byl pocit blaha.

Uběhla možná hodinka a sestra mi oznámila příchod návštěvy. Rozzářili se mi oči. Konečně ho zase uvidím. Potřebuji ho. Jeho objetí a polibek. Je to k nevydržení. Jen co vešel do místnosti, rozplakala jsem se. Posadila jsem se a nechala Shawna, aby mě objal. Byl to neuvěřitelný pocit, jakoby jsme se objímali poprvé. Vnímala jsem jeho lehké vzlyky, které se tlumily v mé kůži, cítila jsem jeho slzy, které dopadaly na mou pokožku jako kapky deště a užívala jsem si každou vteřinu jeho přítomnosti.

"Miluji tě... Strašně moc tě miluji.." Vydechl mezi pláčem.

Stále mě tak pevně objímá.

"Taky tě moc miluji" Špitla jsem a prsty si zabořila do jeho hustých vlasů.
"Omlouvám se"

"Jak jsi mi to mohla udělat?"

"Promiň"

"Co bych bez tebe dělal?"

Mlčím a pláču. Vím, že jsem vše pokazila, vím že má pravdu.

Uslyším kroky, a tak otevřu své zarudlé a uplakané oči. Když spatřím osobu ve dveřích, udělá se mi špatně. Odsunu se od Shawna a pozoruji Sophii, která přistupuje k mé posteli.

"Běž pryč..." Odfrknu a pohled odvrátím k oknu.

"Zoe.. Moc mě to mrzí.."

Shawnovi se taky nelíbí, že tady přišla, ale nedává to znát.

"Prosím.. Odejdi"

"Zoe.. Chtěla bych si s tebou promluvit.."

"Nechci s tebou mluvit... Běž už"

"Sophie... Opravdu by jsi měla odejít" Vyprovodí ji Shawn na chodbu a vrátí se k mému lůžku.

"Díky" Pohladím Shawna po paži a setřu si z tváře jednu neposlušnou slzu.

"Omlouvám se.."

"Proč?" Nechápavě jsem se zamračila.

"Neměli jsme tady jezdit..."

"Ale lásko... Nevěděl jsi, že se to takhle posere..."

"Málem jsi umřela!!"

"Jsem kráva... Nevím proč jsem to udělala... Já... Musela jsem.."

"Už to nikdy nedělej!!"

Nepatrně jsem přikývla a pohled odvrátila k oknu.

"Ani nevíš, jak jsem vděčný za to, že jsi naživu..."

Shawn je tím vším stále rozhozený a nedokáže si to vysvětlit. Pořád dokola opakuje to, jak ho mrzí, že jsme sem jeli a jak moc je šťastný, že žiju. Také to, že by už beze mě nedokázal fungovat a že mu to už znovu nesmím udělat. To jsem nechtěla, nechtěla jsem ho tak psychicky ranit a nechtěla jsem se pořezat tak hodně a hluboko. Pomalu si zvykám na to, že ničím lidi okolo sebe, že vše vždy zkazím, a že jsem zkrátka k ničemu. Nechápu Shawna, nechápu jak si ke mně mohl navázat tak silné pouto.

Ty komentáře u minulého partu mě přesvědčily o tom, abych pokračovala. Takže tuto knihu ukončím až u závěru, který plánuji už od začátku příběhu. Doufám, že se vám dnešní díl líbil a jste šťastní, že Zoe nezemřela. Budu vděčná za každý hlas, komentář a přečtení. Mimochodem.. Strašně moc děkuji za 40K přečtení💞💞. Ahoj😘