Neopouštěj mě (S.M.)

**Barva**

Úterý

Budík mě probudil v sedm hodin ráno. Vůbec se mi nechtělo, ale musela jsem vstanout.
Je konec podzimních prázdnin a to znamená, že musím do školy. Každý den doufám, že se něco změní a já budu jedna z těch holek, které mají všichni rádi, alespoň trochu.
Shawn ještě spí a sladce oddychuje. Nechci ho probudit, a tak potichoučku našlapuji ke dveřím. Jako první se vydám ke koupelně, kde si udělám svou ranní hygienu a poté se vrátím zpátky do pokojíčku. Shawn už je vzhůru a rozhlíží se kolem sebe.

"Dobré ráno" Pousměji se na něj.

"Dobré" Úsměv mi opětuje a pohlédne na mé bosé nohy.
"Nachladneš"

"Už si jdu pro ponožky tati" Ušklíbnu se a seberu jedny pletené ze země.

"A co stehna?" Prohlídne si tentokrát mé holé nohy.

"Nemůžu za to, že mě vždy večer celou svlékneš a už neoblečeš.." Zašklebím se.

"Nic takového nedělám!" Obhajuje se.

"Ne?"

"Když už si vždy oblíkáš kalhotky, máš si obléknout i kalhoty!"

"Promiň mi to.." Uchechtnu se a políbím ho na čelo.
"Nestíhaš!" Prohrábnu mu vlasy a vydám se ke skříni, kde hledám něco teplého.

Dnes je opravdu škaredé počasí. Přesně ten opak krásného a slunného podzimu. Obléknu si tedy černé džíny a hrubý, vlněný svetr. Vlasy si spletu do drdolu a řasy si párkrát pročesu řasenkou. Shawn už je také připravený, a tak už zbývá jen se nasnídat. V kuchyni sedí celá rodinka a jí tousty s nutellou. Přisedneme si k nim a pustíme se do jídla.

"Vezmete Aaliyah? Jedeme do práce později." Promluví paní Mendesová.

Shawn jen s plnou pusou přikývne a naváže se mnou oční kontakt. Vřele se usměji, aby pochopil, že mi to nevadí.

***

Jelikož chodím na jinou školu, Shawn mi před ní jen přibrzdí a já vyskočím.
Ještě naposledy si zamáváme a můžu jít na to místo utrpení. Všichni jsou převlečení za jakési strašidla a musím říct, že někteří mají opravdu hrůzostrašné masky. Ve škole je Halloweenská výzdoba. Falešné pavučiny, pavouci, netopýři, vyřezené dýně a figuríny kostrounů. Jen já jsem bez kostýmu. Cítím se tak rozdílná, jakobych tady vůbec nezapadala... Vždyť já tady nezapadám ani v naprosto normální dny.

"Hej Adamsová! Ať tě nesežere nějaká příšera!" Křikl Marcus v oděvu upíra a pobaveně se zasmál.

Má tvář zůstala kamenná. Zkrátka jsem šla směrem ke třídě a vše brala jako svou povinnost. Prostě tady budu sedět pár hodin, a pak odejdu.
Myslela jsem, že už mě nic nepřekvapí, ale mýlila jsem se. Ve chvíli, kdy jsem stála těsně přes učebnou, mi na hlavě přistála jakási tekutina. Tekla mi po vlasech, po obličeji a po celém těle. Setřela jsem si ji z očí a pohlédla na své fialové prsty. Ona tekutina je tmavě fialová barva.
Všichni kolem se smáli. Nešlo slyšet nic jiného než hlasitý smích. Rozhlížela jsem se kolem sebe a nabírala moldánky.

"Nesmím brečet!" Opakovala jsem si podvědomě, ale moc to nepomáhalo, vlastně vůbec.

Po tvářích se mi začaly spouštět pramínky slané vody. Nedokázala jsem rozpoznat, co jsou slzy a co barva. Bylo mi to fuk, vše už mi bylo fuk. Jediné co jsem chtěla, bylo se zahrabat hluboko do země a přede všemi se schovat. Všem jsem jenom pro smích. Rozeběhla jsem se k dámským záchodům a zamkla se v jedné z kabinek. Plakala jsem hlasitě, bylo jedno, že to někdo uslyší. Tak moc jsem odsud chtěla zmizet nebo tu mít alespoň Shawna.