Neopouštěj mě (S.M.)

** Psaníčko?! **

Nesnáším ten hrozný zvuk, který mě budí do dalšího školního dne plného trápení. Prstem přejedu po displeji telefonu, abych otravný budík vypla. Vyhrabu se z teplých peřin, načež se otřesu chladem, který pohlcuje můj skromný pokoj. Neposedné lokny, které mi trčí snad do všech světových stran, svážu gumičkou. Hledím na svůj odraz v podlouhlém zrcadle opřeném o bílou stěnu a přemýšlím, kdy naposledy jsem si připadala hezká. Pobledlá tvář a kruhy pod očima. Vypadám tak unaveně. I přesto se pokusím o nepatrný úsměv, ve snaze přesvědčit sebe samou, že dnešní den bude snad o něco lepší, než ty předchozí.

Otevřu oprýskané dveře svého pokoje a odcupitám rovnou do kuchyně. Má chodidla si rychle zvyknou na studenou podlahu a tak i mé tělo, které bylo doposud pokryto husí kůží.

Na jídelním stole, opět jako každé ráno, leží prázdné lahváče od piva. Všechny popadnu a vyhodím do odpadkového koše, kde se snad už ani nic jiného nenachází. Poté si připravím snídani, alespoň oschlý chleba s máslem, který do sebe násilím nasoukám. Třes a svíravý pocit v žaludku, způsobený nepřetržitým stresem, mi zabraňuje přijímat potravu s chutí. Každé sousto je vždy těžší a těžší polknout. Zničehonic na stůl vyskočí má milovaná kočka, kterou s úsměvem na tváři pohladím po bělostném kožíšku.

"Máš hlad?" zeptám se a patrně se na ten chomáč chlupů uculím.

Connie slastně zavrní, a tak vstanu ze židle a do misky jí nasypu kočičí granule ve tvaru rybiček. Ještě naposledy jí láskyplně přejedu svou dlaní po hebké srsti a hned poté zkontroluji čas na kulatých hodinách visících na zdi.
Je načase vzbudit otce, jelikož za chvíli musí vyrazit do práce. Zavítám tedy do jeho ložnice. Tak nerada sem chodím. V místnosti panuje tma. Stále jsou zatažené závěsy, které zabraňují rannímu slunci prostoupit dovnitř.

Jemně otci svými prsty přejedu po širokém rameni. "Vstávej, musíš do práce," špitnu.

Pohlédne na mě těma malýma, zarudlýma očima, načež si je promne klouby svých hrubých ukazováků.
"Už vstávám," zabručí zachraptlým hlasem a odhodí svou přikrývku na druhou stranu postele.

Rychle zmizím z místnosti plné zápachu po zatuchlině, cigaretách a alkoholu a velice ráda se vrátím zpět do svého pokoje. Otevřu skříň z třešňového dřeva a pozorně si prohlédnu oblečení visící na plastových ramínkách. Natáhnu na sebe černé džíny a skořicový svetr. Své řasy si párkrát pročešu kartáčkem od řasenky a vlasy spletu do ledabylého drdolu, z něhož mi ulítne pár neposlušných pramínků.
Poté popadnu svůj červený školní batoh a odpádím do předsíně, abych se obula.

"Chceš hodit autem?" houkne na mě táta z kuchyně, zatímco si zavazuji tkaničky bílých conversek.

"Ne, díky," rychle odvětím a vypadnu ze dveří našeho domku dřív, než stačí cokoliv namítnout.

Ráda bych se svezla autem, ale chci se vyhnout směšnému rozhovoru se svým otcem. Nerada poslouchám jeho připitomělé řeči. Raději se projdu.
Do uší si nasadím sluchátka a pomalým tempem se vydám vstříc dalšímu ubohému školnímu dnu.

Navzdory tomu, že podzimní den sliboval teplé počasí, pofukuje chladný vítr. Vychutnávám si slastnou hudbu, která lahodí mým ušním bubínkům. Na chvíli se nechám unést a začnu si pobrukovat. Na trávě se lesknou kapičky ranní rosy a na kmenech stromů čerstvá smůla.
Cesta do školy netrvá příliš dlouho, ale já se ji snažím prodlužovat. Už mnohokrát jsem přemýšlela o přestupu na jinou střední, ale v mém blízkém okolí se žádná jiná, kterou bych měla zájem studovat, nenachází.

Dorazím k poslední odbočce, zahnu doleva a jsem tady - Gustinova střední škola.
Zhluboka se nadechnu a vstoupím do hlavních prosklených dveří školní budovy. Ihned sklopím pohled ke špičkám svých bot a pomalými kroky se šourám ke své skříňce. Za chvíli začne první hodina a já vidím Noaha, jak jde suverénním krokem směrem ke mně. Tělo má svalnaté a opálené, ale dohromady s jeho dětským obličejem a malým vzrůstem to působí spíš směšně. Na tváři má takový úlisný, arogantní škleb. Jde přímo proti mně. Jako by šlo o souboj, kdo uhne pohledem jako první, kdo se první poddá. Skoro nedýchám a připravuji se na drsnou spršku urážek na mou osobu, ale místo toho se dočkám jen pobaveného úšklebku, když začne odemykat svou skříňku vedle té mé.
No jasně. Co jsem si jako myslela?
Jde si jen pro věci.
Párkrát zamrkám a uhnu pohledem zpátky před sebe. Uleví se mi a zároveň mi dojde, že mě šikanuje jen pokud je poblíž jeho povedená parta. Když je sám, jsem mu naprosto ukradená.
Popadnu své učebnice na první hodinu, skříňku zamknu a poklusem se rozejdu do učebny.

"Adamsová přišla!" ušklíbne se Megan, jakmile vejdu do prostorné učebny.

Ignoruji ji a jdu se posadit na své obvyklé místo. Sedím sama v zadní lavici u dveří, a to na většině hodinách, v každé učebně. Vlastně mi to vůbec nevadí. Mám hodně místa, nikdo mě neruší a nelepí se na mě. Možná si to jen chabě namlouvám, ale sezení osamotě má opravdu jen samé benefity.

Do třídy vtrhne učitelka literatury a začne se svým obsáhlým výkladem dřív, než za sebou vůbec zabouchne dveře. Se zájmem ji poslouchám a zapisuji si věcné poznámky. Literatura mě baví, stejně tak, jako čtení knih. Je to snad jediný předmět, kde se dokážu soustředit.

Snažím se rozepsat propisku, která mi v polovině hodiny přestala psát, když vtom mi na lavici přistane zmuchlaný papírek. Uchopím ho mezi prsty a pomalu jej rozvinu. Pozorně si přečtu slovo po slovu. Zatají se mi dech, když se dostanu k poslednímu písmenu.
To snad není ani možné.

Dnes ti to moc sluší. Tak mě napadlo, nechceš k večeru někam zajít?
Jacob

Překvapením se mi rozbuší srdce.
Jacob je snad ten nejhezčí kluk ze školy. Teda alespoň pro mě. Nemůžu ani uvěřit, že mi napsal hloupý vzkaz na papír, který způsobil tolik smíšeným pocitů v mém těle. Popadnu tužku, která se povaluje vedle mého pouzdra a krasopisně napíši krátkou odpověď - Určitě, byla bych moc ráda.

Nenápadně kus papíru hodím na jeho lavici a dál se věnuji svým poznámkám. Ale jen stěží se můžu plně soustředit.
Nečekala jsem dlouho a psaníčko se opět válelo přede mnou.
Takže kolem 20 h. u nádraží?

Domluveno. Odepíšu na poslední zbylé místo a hodím papír zpátky k Jacobovi.

Zazvoní na přestávku, proto se rychle zvednu a vypařím se na chodbu. Nemůžu se však přestat usmívat.

Je pravda, že si mě Jacob nikdy nedobíral. Ale ani se mě nikdy nezastal. Našeptává mi mé podvědomí. Jenomže mé srdce plesá radostí. Možná, že se z nás stanou přátelé, nebo třeba i něco víc. Pak bych měla někoho, kdo by mě chránil a nenechal ostatní, aby mě uráželi. S velkou pravděpodobností by si na mě ani nedovolili, kdyby viděli, že trávím čas s Jacobem a Megan by pukla závistí.

"Hej! Adamsová!" zaslechnu ten pisklavý hlas, který rve uši.

Pokouším se jej ignorovat a svižným tempem se Megan snažím utéct z dohledu. Nechci ji vidět a už vůbec nechci poslouchat ty její přiblblé kecy.

Mé břicho vydává signály hladu. Nepříjemně křičí o nasycení, a tak se rozejdu k nejbližšímu automatu, abych si koupila alespoň bagetu.
Když se s ní usadím na schodiště a plánuji se konečně v klidu najíst, vyruší mě něčí řev.

"Nežer! Budeš ještě tlustší než jsi teď!" Marcus. Oprskle se ušklíbne a kráčí dál i společně se svou drsnou partou fotbalových hráčů.

Nesnáším ho. Avšak jeho nechutnou poznámku ignoruji a nenechám si kazit přestávku. Nejsem slepá a vím, že k nadváze mám daleko. Snaží se mi jen ublížit a to mu nedovolím.

***

Doufám, že se vám kapitolka líbila. Co si myslíte o Jacobovi?
Budu vděčná za každý hlas, komentář a přečtení.
Ahoj.😘