Bangtan Boys |VKOOK|

17

,,Tae já nevím.. Bojím se že když ti odpustím tak se to stane znovu. A bude to třeba i horší. "

,,Kookie prosím! Já přísahám! Už nikdy se to nestane. Jen mi prosím dej šanci. Prosím Kookie!"

Kookie jen záporně zavrtěl hlavou.

,,Promiň Tae. Musím si to rozmyslet tak prosím jdi." řekl a otevřel mi dveře.

,,Kookie věř mi! Nestane se to já už se nikdy neopiju! Nikdy ti už takhle neublížím! Už nikdy jen mi prosím dej šanci. Prosím je to to to jediné co si přeju. Miluju tě Kookie tak mě prosím neopouštěj." prosil jsem ho dál.

,,Tae prosím nedělej mi to těžší
Já tě také miluju jako nikoho předtím. Ale také se bojím že se to stane znovu. Tak prosím jdi."

V tu chvíli se ve mě všechno zlomilo. Zvedl jsem se ze země a se slzama v očích utekl do nejbližšího baru kde jsem si objednal tvrdej chlast kterej jsem do sebe začal nalejvat jako kdybyi šlo o život.

Asi po hodině jsem byl už úplně mimo tak jsem si řekl že už je čas jít domů.
Po několika pokusech jsem vzdal snahu se zvednout a rovnou jsem volal Namjoonovi.

,,Tak co našel jsi ho?" zeptal se mě hned co to zvedl.

,,Jo našel ale už mě nechce.. Ale to je jedno teď bych potřeboval aby jste pro mě dojeli."

,,A kde jsi?"

,,V baru..."

,,Už jedeme." ani mě to nenechal doříct a položil mi to.
Seděl jsem na židli a přemýšlel nad Kookiem.
Bohužel ani všechen ten chlast ve mě mi nepomohl na to zapomenout.

Po deseti minutách mého přemýšlení mi někdo poklepal na rameno.
Byl to Jin. Nevěděl jsem sice jak mě našli ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

,,Tak pojď." řekl a pomáhal mi se postavit.

Pomalu jsme šli k autu do kterého mě Jin posadil. Kluci si sedli vedle mě a ptali se mě co se teda stalo. Jenže já jim neměl sílu odpovědět.. Ne dnes. Kluci to naštěstí pochopili a nechali mě v klidu. Po chvilce cesty jsem únavou a stresem usnul a probudil se až druhý den odpoledne.