Invaze (Apokalypsa si pro nás přišla)

Část 41.Vím kde jsou.

Cary

V nemocnici jsem byla až do setmění. Vystřídali se u mě přátelé, ale za celou dobu jsem neměla ani jednu vizi. Jako by věděli o našem plánu. Když jsem vstávala z lehátka, tak bylo jako v horroru. Ležela jsem příliš dlouho a nemohla se na rovnat. S Rickem jsme došli domů. Když jsme procházeli kolem brány, všude bylo mnoho vojáků. Útok mohl přijít kdykoliv. Ale nesměli vzbuzovat rozruch. Tak nedělali moc kravál a dělali, že hlídají. Budu doufat, že se zase se mnou budou chtít spojit. Protože musím co nejdříve zjistit, kde se skrývají.

Když mě Rick dovedl domů, stejně jsem tam nevydržela moc dlouho. Taťka s Catherine se na mě vrhli a začali se mě vyptávat, jestli jsem v pořádku. Prý si mám jít lehnout, všichni na mě naléhali. Musela jsem se zasmát, protože každý okolo mě skákal, i když jsem říkala, že je to zbytečné. Je pravda, že sama nevím, kdy se mnou budou chtít navázat kontakt. Ale chtěla jsem se jít projít. Pořád  jsem kladla odpor. A nakonec povolili. Hodila jsem přes sebe halenku, nazula boty a vyšla na chodník. Zafoukal vítr, trochu jsem se oklepala. Založila jsem si ruce a šla....ani nevím kam. Prostě jsem se rozhodla, že se budu procházet. Sem tam někdo kolem mě prošel. Přemýšlela jsem o tolik věcech. Ale nejvíc se bojím útoku. Asi po deseti minutách mi někdo sáhl zezadu na rameno. Nadskočila jsem a rychle se otočila.

,,Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit" řekla omluvně Chloe.
,,To nic, jak si mě našla" pokrčila jsem obočí.
,,Před chvílí si prošla kolem našeho domu. Rovnala jsem knihy a všimla si tě. Tak jsem musela jít za tebou, pokud ti to nevadí" usmála se.
,,Ne, stejně se jenom tak procházím" pokrčila jsem rameny.

Obě jsme se dali do kroku. Chvíli jsme mlčeli. Všude kolem se ozývali cvrčci. Měsíc dnes svítil velmi zářivě. Ale nevěděla jsem, jestli je to dobře, nebo špatně. Ale spíš se mě zmocnil strach. Jen když pomyslím na ty nevinné lidi, co jsou tady s námi. Seržant jednou říkal, že je pod táborem velký kryt. Ale co když by jsme prohráli. Dost Cary, nemysli na to zastavil mě hlas v hlavě.

,,Si v pořádku" zeptala se Cary, zkoumavě si mě prohlížela.
,,Ano, promiň, celou dobu nic neříkám. Pořád se bojím, že můžou každou chvíli zaútočit" přeběhl mi mráz po zádech.
,,Nic se neděje, hele" chytla mě za paži a zastavila. ,,Vím, že se bojíš, ale máme tady tolik vojáků, že bez boje se nevzdáme. A ať si říkají jak chtějí, ničitelé světů, mimozemšťané. Ale stejně jsou to zranitelné stvoření jako my. To jenom ty jména nahánějí lidem strach. Ale oni teprve poznají, co umíme" řekla to tak povzbudivě, že jsem se musela usmát a opadl ze mě strach. A k tomu všemu, jsem pocítila sílu.

,,To si řekla moc hezky Chloe. Měla by si říkat motivační proslovy vojákům před bitvou" ušklíbla jsem se a šli dál.

,,Děkuji, to víš" pokrčila rameny. ,,Já už to mám tak nějak v sobě. Mluvení mi jde moc dobře, to sama víš" zasmála se a já s ní.

,,Jo, to vím až moc dobře" mrkla jsem. ,,Ať bude útok, nebo obrana, budeme se držet u sebe a navzájem se krýt" řekla jsem pevným hlasem.

,,To si piš, pozabíjíme jich tolik, kolik bude potřeba. A věřím, že jich bude hodně" mávla rukou.

,,Ale....ou" zasténala jsem a chytla se za hlavu. Ostrá bolest se rychle projevila.

,,Cary, vydrž, pomohu ti" řekla vyděšeně Chloe.

Ale než jsem stačila něco říct, tak se mi oslabili nohy a já padla na kolena. A za chvíli jsem byla v jejich základně. Ale nejhorší bylo, že se místo nezměnilo. Stále jsem byla v té samé velké místnosti. Zase byly tři jezdci v podobě hologramu a hlavní stál mezi nimi, ale ten už byl až moc živý.