Mischief managed ✔

Kapitola sedmá - Byly to opravdu zkažené narozeniny...?

Věnováno: ELIK007 💕

•••

,,Natasho!" nevydržel to už po několika dalších týdnech Severus. Zvedla k němu prázdné oči, což ho dost zarazilo. Vždycky se v nich leskly rošťácké jiskřičky, ani jednu však Severus nezahlédl. Začínala se snad podobat ještě víc svým rodičům...? ,,Co se pro Merlina děje? Nekomunikuješ se mnou, jsi zamlklá a-"

,,Fakt to chceš vědět? Divím se, že se vůbec zajímáš," to Severuse zarazilo. Kdy začala být tak chladná? Co se to jen stalo?

,,Natasho, já přece-"

,,Ty co? Zajímáš se o mě? Víš, jak se cítím?" vykřikla a prudce vstala od stolu. Nepoznával ji. Tohle přece nebyla ona. Nikdy na nikoho nekřičela, na něj už vůbec ne. ,,Víš, jaké to je nic nevědět o své rodině? Víš, jak mi je, když si s Brumbálem všechno špitáte za mými zády a pak mi nic neřeknete?" v tu chvíli Severusovi nepřipadala jako devítiletá holčička. Připadala mu jako někdo jiný, jako někdo dospělejší. Je možné, že jí okolnosti a život s ním donutily rychleji zestárnout? Ne, to je hloupost, je jí devět...

,,Nic na to neřekneš? Proč jsem si vůbec dělala naděje," řekla zklamaně a vydala se ke dveřím. Černé vlasy se jí vlnily na zádech a on byl schopen se jen koukat na to, jak odchází. Vypadalo to, že Severus Snape poprvé neměl slov.

,,Natasho, počkej přece-" dostal ze sebe nakonec, ale to už v dlani svírala kliku a otvírala dveře.

,,Mimochodem, děkuju za zkažení narozenin," dodala jako by nic a s prásknutím dveří zmizela. Severus nic nechápal, jen bezmocně zíral na zavřené dveře. Pak si vložil tvář do dlaní a usilovně přemýšlel. Proč byl nadále tak sobecký? Vždyť si to nezasloužila. A jestli jí zkazil narozeniny...

,,Och, Severusi, vypadáte zničeně," černovlasý muž zvedl hlavu a pohlédl na Albuse Brumbála, který vylézal z jeho krbu a oprašoval si hábit. Jako vždy byl upřímný, a tak si Severus jenom odfrkl.

,,Tak díky, že to vím."

,,Něco se snad stalo?"

,,Jistěže!" vyštěkl Severus a Brumbál ho pozoroval. Pak ho jen kývnutím hlavy pobídl, aby mu sdělil, co se stalo.

•••

Jakmile Natasha za sebou zavřela dveře, dovolila slzám, aby sklouzly po jejích tvářích. Neplakala často, neměla důvod. Teď to ze sebe ale nějakým způsobem potřebovala dostat. Rozeběhla se proto ke schodům, které byly u Velké síně. Posadila se a vložila si tvář do dlaní. Někdy měla pocit, že je ve skutečnosti starší, někdy si zase připadala moc mladá. Byla ze všeho zmatená a ze všech věcí na světě si přála znát pravdu.

Uslyšela smích, ale nezvedla hlavu. Teprve až ji oslovil chlapec. ,,Jsi to ty, Natasho?"

,,Jsem," pípla tiše a podívala se na něj. Byl samozřejmě se svým dvojčetem a oba se tvářili nechápavě. V ruce držel každý dva malé dortíčky.

,,Co se stalo?" zeptal se George a sedl si po její pravici, Fred tedy usedl po její levici a nabídl jí dortíček, který si váhavě vzala. Povzbudivě se na ni usmál a George jí setřel slzy. Také se maličko usmála. ,,No vidíš, jak jsi krásná, když se usmíváš!"

,,Pohádala jsem se se Severusem," odpověděla Georgeovi, který si s Fredem vyměnil zadumaný pohled. ,,Kvůli mé rodině, víte?" kdyby jí nebylo devět, asi by jim pravý důvod neřekla.