Mischief managed ✔

Kapitola třicátá devátá - Pohled žlutých očí

Edward s Natashou na sebe teď naráželi skoro denně. Vždycky se rozpačitě usmáli, pozdravili se, a zase zmizeli. Jako by je ale k sobě táhla nějaká magie - vždyť to už se zdálo skoro trapné, když do sebe málem vrazili v knihovně.

,,Tomu se ale říká štěstí," zasmál se Edward a sklonil se, aby zvedl knihy, které Natashe spadly z rukou.

,,Spíš smůla, pro tebe," zasmála se Tasha a pak mu s úsměvem poděkovala, když jí knihy podal.

,,Ale prosím tě, to není smůla tě potkávat," mrkl na ni a prohrábl si vlasy. Vypadal trochu nervózně. ,,Poslyš..."

,,Ano?" vyhrkla Natasha nějak moc rychle, až to Edwarda zaskočilo.

,,Nebudeš mít problémy?" zamumlal rozpačitě.

Tasha se zamračila. ,,Jak to myslíš?"

,,No..."

,,Ach tak... ne, nebudu, je to moje věc, s kým se bavím," odpověděla mu, když jí došlo, že naráží na to, že ona je ze Zmijozelu a on z Mrzimoru.

,,Dobře," zasmál se; vypadalo to, že se mu ulevilo. ,,Mimochodem... co říkáš na to, že by Harry Potter mohl být Zmijozelův dědic?"

,,Větší blbost jsem v životě neslyšela," ušklíbla se, ,,Potter nemůže být Zmijozelův dědic. To by byl ve Zmijozelu a ne v Nebelvíru."

,,S tím souhlasím," přikývl, ,,nevím, jak si to někteří mohou myslet."

,,Lidi," pokrčila rameny, ,,znáš to. Něco vidí nebo slyší a aniž by si danou skutečnost prověřili, mají předsudky a tvoří si vlastní názor."

,,To znělo moudře," uchechtl se Edward, ,,ačkoliv na vtipkování asi není vhodná doba. Věříš na Tajemnou komnatu?"

,,Jak jinak bys chtěl vysvětlit ty útoky?" odpověděla otázkou.

,,Vy ze Zmijozelu to máte dobré-"

,,-a to proč?"

,,Zmijozelův dědic na vás nemůže zaútočit."

,,Tím bych si nebyla jistá," pronesla zamyšleně Natasha, ,,chci říct, většina lidí z naší koleje se chová úplně klidně, jenže co když se pak něco stane? Co když Zmijozelův dědic zaútočí i na nás? Pochybuji, že ve Zmijozelu jsou úplně všichni čistokrevní."

,,Na tom asi něco je," usmál se Edward, ,,vidíš, měl jsem předsudek, jsem jen člověk."

Natasha se upřímně rozesmála. Skoro zapomněla na dvojčata - měla pocit, jako by to už byla dávná minulost. S Edwardem si tak dobře rozuměli! A navíc byl opravdu milý a nesoudil ji.

,,Jak to, že jsi tehdy tak dobře ovládala štítové kouzlo?" zeptal se najednou.

,,No," zamumlala a rozpačitě sklopila pohled k zemi, ,,ty to nevíš?"

,,Podle toho co."

,,Nemám rodiče, a tak jsem vyrůstala tady na hradě," na to Edward obdivně hvízdnul, ,,vychovával mě Severus Snape."

Edward už nehvízdnul. Jen na ni s otevřenou pusou zíral. ,,Profesor Snape?"

,,Jo, já vím, asi si říkáš: Snape? Vážně? Ten umaštěnec z lektvarů, který je celou dobu nevrlý a chladný jako kámen. Ale on takový není. Člověk ho musí poznat," vysvětlovala mu Natasha a ani nevěděla proč vlastně.

,,Já to chápu. Ne všichni lidé ukazují svou pravou tvář," přikývnul a posadil se k jednomu ze stolků. Tasha si sedla k němu. ,,Ty jsi Blacková. Asi bych ti měl něco říct."

,,Povídej," vydechla napjatě. A pak jí pomalu začínalo svítat. Tonks... Tonks...

,,Moje máma se jmenuje Andromeda Blacková," řekl tiše, ,,chodila do Zmijozelu a když si vzala mudlorozeného, rodina ji vydědila. A pak se narodila Nymfadora a nakonec já. Takže-"

,,-takže pokud opravdu patřím do rodiny Blackových, jsi můj příbuzný?" vydechla šokovaně.

,,Jak to myslíš "pokud opravdu patřím do rodiny Blackových"?" nakrčil nechápavě obočí a druhou část otázky ignoroval. A tak mu Natasha pověděla o rodokmenech a o tom, jak nikde své jméno nenašla. A pak když přišla do Bradavic, jí najednou začali všichni říkat Blacková.

,,Hmm," zahuhlal Edward, ,,zvláštní..." pak ale pohlédl na hodiny a vytřeštil oči. ,,Pro Merlina, to už je tolik? Slíbil jsem Peterovi, že mu pomůžu s esejí-"

,,To je v pohodě, jen běž, já už taky musím," usmála se a vstala. To, co říkala, ale byla lež. Nikam nemusela, mohla klidně celou dobu vysedávat v knihovně a jen se bavit s Edwardem, jenže on už nějaký program měl.

,,Vážně mě to mrzí," vypadal opravdu smutně, ,,ale jelikož na sebe pořád narážíme, tak se určitě brzy uvidíme!" s těmito slovy se rozloučil a zmizel z knihovny. Tasha odešla z knihovny po chvilce taky a byla zabraná do svých myšlenek, že ani nevěděla, kudy to jde.

Náhle se ale zarazila, když zaslechla nějaký zvuk, jako by se někdo plížil. Opatrně vykoukla zpoza rohu a otevřela překvapením pusu dokořán, když viděla, jak mrzimorský student padá k zemi. Nad ním se vznášel duch a hned za nimi byl-

Než stačila Natasha utéct, zvíře zvedlo hlavu a jejich oči se střetly. Poslední věc, co Natasha viděla, byl pár žlutých očí.

•••

Sešel po točitých schodech z ředitelny a chodbou se vydal směrem ke sklepení. Kráčel vyrovnaným krokem a pozorně se díval kolem sebe. Dnes večer měl hlídkovat na chodbách, kvůli útokům to nařídil Brumbál.

Sešel zrovna další schody, když uslyšel výkřik. Zarazil se a otočil se tím směrem, odkud výkřik slyšel. Z hábitu vytáhl hůlku a vydal se za roh, kde našel stát tři mrzimorské studenty a tři další oběti...

,,Dojděte někdo pro profesora Brumbála," řekl mrzimorským. Mezi nimi byl i ten, který byl tehdy Natashin soupeř a byl teď nějaký bledý...

Severus se najednou zarazil v pohybu a prázdným pohledem hleděl na bezvládné tělo dívky. Zmijozelské dívky. Natashy.

,,Pane profesore-"

,,Jděte pro ředitele!" přikázal jim chladným hlasem. Všichni tři mrzimoři rychle odběhli směrem k ředitelně. Severus si klekl k Natashe, která měla tmavé oči otevřené a prázdné. Ústa měla otevřená, jako kdyby chtěla křičet. Byla chladná a jako kus kamene. ,,Natasho..."

Vtom uslyšel kroky za sebou a ohlédl se. Kráčela k němu bledá Minerva a když spatřila bezvládnou Natashu, přiložila si ruku na srdce. ,,Ach bože..."

,,Musíme je dostat na ošetřovnu, Minervo," zamumlal Severus a oba dva vyčarovali nosítka, na která položili Justina Finch-Fletchleyho a Natashu. Dopravili je na ošetřovnu, kde je položili na lůžka.

,,Moc mě to mrzí, Severusi," zašeptala Minerva soucitně a položila mu ruku na rameno, když seděl na židli u Tashina lůžka. On zavrtěl hlavou - byl úplně vyvedený z míry a cítil se podivně.

,,Jak je to ale možné?"

,,Musela se naskytnout u útoku na Finch-Fletchleyho," konstatovala Minerva sledující bílou tvář Natashy. ,,Ten netvor jí ublížil také, aby nic neřekla. Muselo to tak být."

,,Ale jak máme jistotu, že... že není mrtvá?" polkl naprázdno Severus. Teď nedokázal skrýt emoce. Opravdu cítil obavy? Strach, že už se jeho malá Natasha nikdy neprobudí?

,,Určitě... určitě je jen zkamenělá," zašeptala Minerva, ale v jejím hlase bylo slyšet, že si tím není stoprocentně jistá.

•••

Něco bylo špatně, cítil to. Něco se pokazilo. Něco se nemělo stát. Ale to něco se stalo.

•••

Hih. Jak se vám líbila kapitolka? Budu moc ráda za názory!^^
Smazala se mi většina 75.kapitoly, takže jsem se na ní dneska vrhla a dopsala ji:D tak teď už rovnou na 77...😴😂
-Milka💞