Mischief managed ✔

Kapitola osmdesátá devátá - Nepříjemná pravda

Několik vteřin v místnosti zavládlo naprosté ticho. Natasha šokovaně zírala na svého kamaráda, kterému přes tvář přelétl úlevný stín. Řekl to, a byl to úlevný pocit se někomu svěřit.

,,Ano," přikývl pomalu, ,,musím zabít Brumbála. Musím to udělat, jinak Ty-víš-kdo zabije mě, umučí mou matku k smrti, otce předhodí mozkomorům, jako kdyby to byl jen prašivý pes... takhle se mi mstí, takhle se mstí naší rodině jenom kvůli tomu, že otec na ministerstvu selhal."

,,Já... já nevím, co na to říct," dostala ze sebe Natasha. Draco a zabít Brumbála? To je přece nemožné! Když to nedokázal ani Voldemort, jak by to mohlo zvládnout šestnáctileté dítě? ,,Tohle není možný... to přece... nejde."

,,Musím to udělat," zopakoval znovu Draco a v hlase mu zaznívaly stopy zoufalství. ,,Není jiná možnost..."

,,U Merlina," povzdechla si Natasha a stále dokola si namotávala pramínek tmavých vlasů na prst, jak se snažila na něco přijtít. Na nějaké řešení? Má to vůbec nějaké řešení? Ano, má. Buď ho zabije, nebo sám zemře. Žádná jiná možnost není. Ale musí nějaká existovat! ,,Musíme s tím něco udělat."

Draco si pobaveně odfrkl. ,,Jo? A co? Chceš jít za Ty-víš-kým a prosit ho na kolenou? Nebo rovnou za Brumbálem? Řekneme mu, že ho musím zabít, tak ať mě v klidu nechá? S tímhle se nedá nic udělat, Natasho, vůbec nic," zdůraznil poslední větu. ,,Jsem ztracený. Až tenhle rok skončí... až všichni pojedou domů na prázdniny, tak já nasednu do vlaku, který mě neodveze domů, ale na smrt. Jak bych ho mohl dokázat zabít, když to nezvládl ani on?"

,,Já nevím, Draco," hlesla nešťastně. Tak moc si přála mu pomoct, zoufale moc - ale nevěděla jak, nemohla. ,,Pojď, půjdeme na večeři. Určitě na něco přijdeme. My musíme na něco přijít. S plným žaludkem se lépe přemýšlí."

,,Natasho, já se s tím smířil," zavrtěl hlavou, ale přesto vstal a zamířil s ní ke dveřím. ,,Až tenhle rok skončí, skončí pro mě i celý život-"

,,Přestaň, Draco!" okřikla ho. Nelíbil se jí tón, jakým mluvil. Ani slova, která říkal, se jí nelíbila. On se s tím možná smířil, ale ona ne. Nesmíří se s tím nikdy, najdou spolu nějaké východisko, něco vymyslí.

,,Pojďme," řekl místo toho, skoro se to podobalo zavrčení. Mlčky tedy sešli všechny schody až dolů, do Velké síně. Studenti si mezi sebou povídali, někteří byli veselí, někteří se tvářili zasmušile. Dvojice se chystala vyrazit ke zmijozelskému stolu, když se k nim přihnala jako velká voda Lae.

Donutila Natashu, aby se na ni podívala - a ačkoliv se snažila bránit, mladší dívka stejně vyhrála - a srdce jí málem vynechalo několik úderů, když spatřila Laeiny rudé, uplakané oči. Píchlo ji u srdce, když se jí v hlavě objevil obraz její matky.

,,Jak jsi mohla!" křikla na ni bolestně a bylo jí jedno, že je pozoruje a slyší celá Velká síň včetně učitelů. ,,Ty zrůdo! Ty hnusko! Já ti věřila! Myslela jsem, že jseš jiná! Ale tys ji určitě mučila jako ta tvoje pitomá matka! Jseš hnusná! Nechutná! Určitě ses smála, dobře ses bavila, co, aby ses nám pomstila! Ty mrcho!" slova, která ze sebe Lae dostala, byla doprovázena vzlyky a pokaždé Natashu nepříjemně píchlo u srdce. Ano, mohla za to její matka, ano, dívala se, jak ji mučí, ale ona musela. Nesmála se, ani se nikomu nemstila, nemučila ji. Ale to Lae nevěděla a i kdyby jí to řekla, stejně by jí neuvěřila.

A pak, když ji Lae začala mlátit a bylo jí jedno, kam ji zasáhne, Natasha přes rameno spatřila Edwarda. Ten zklamaný pohled, který měl ve tváři, ji mučil ještě více než kletba cruciatus. Byl na Laeině straně, také věřil, že se Natasha podívala na mučení její matky.