Mischief managed ✔

Kapitola osmdesátá první - Hurá do pátého ročníku!

,,Asi se ti to bude zdát hloupé, slyšet taková slova od smrtijeda," pousmál se Rodolphus a s obavami v očích se na Natashu zadíval, ,,ale dávej na sebe pozor, ano?"

,,Přestaň si tak říkat," zamračila se Natasha, ,,já vím, že ses k němu přidal nejdříve dobrovolně, ale to neznamená, že-"

,,Pst," zavrtěl hlavou, ,,víš, kolik rizika nás tohle všechno stojí. Drž se blízko Severuse, ano? Nemohu ti zaručit, že se během roku něco nestane."

,,Něco se chystá?" vydechla a snažila se zahnat paniku. S každým dnem se zlo postupně rozrůstalo, a když už i Draco vstoupil mezi smrtijedy, bála se dne, kdy se k nim bude muset připojit i ona sama. A že to zřejmě bude brzo, její matka to jistě zařídí.

,,Přál bych si, aby se tohle všechno jednou změnilo," zašeptal místo odpovědi na její otázku, ,,tohle všechno. Abychom... abychom třeba zkusili být normální rodina-"

,,To s matkou za zády asi nepůjde," zamumlala Natasha. Skutečně se své matky bála, nevyhledávala ji a jako svou matku ji vlastně ani nepovažovala. Bellatrix nedokázala být matkou. Buď svou dceru ignorovala ze své vůle, a nebo jí to bylo nakázáno. Tasha ovšem pochybovala, že by jí to někdo nakázal. Musel by to být samotný Pán zla, od nikoho jiného by si přece poručit nenechala.

,,Až tahle válka jednou skončí, budeme opravdová rodina," slíbil jí Rodolphus, a ani netušil, že tahle slova řekl již zesnulý bratranec jeho ženy.

,,Je to opravdu dobrý nápad? Myslím, vracet se do Bradavic," upřesnila. Bála se sice o Edwarda a o Lae, ale taky i o svého otce. I o svůj život, ale byla ochotná za ně zemřít, pokud by to bylo třeba.

,,Když budeš odsud co nejdál to půjde, budeš v bezpečí, ačkoliv smrtijedi číhají na každém rohu," povzdechl si a zadíval se na hodiny, ,,a teď už běž. Narcissa vás s Dracem dovede na nástupiště. Poslouchej Severuse, ano, Natasho? Kdyby cokoliv, jdi nejdříve za ním. On se se mnou dokáže rychle spojit a... pomůže ti, když bude třeba."

,,Děkuju, tati," zašeptala Natasha a objala ho. Cítila jeho paže, jak se ovinuly kolem jejího pasu, a díky tomu si připadala v bezpečí. Takhle strávili několik vteřin, než se zase rozpačitě odtáhli. ,,Mám tě ráda."

,,Napiš, kdykoliv budeš potřebovat," věnoval jí malý úsměv a když přikývla, otevřel dveře a sledoval její záda, než mu zmizela z dohledu.

•••

,,Ede, dělej! Ujede ti vlak!" vykřikla Tonksová a netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu. Zadívala se na své hodinky a chystala se na svého bratra znovu zavolat, když k její úlevě už konečně sešel schody a málem se přerazil o svůj kufr. Nymfadoře to připomnělo samu sebe, avšak ona byla na rozdíl od Edwarda větší nešika.

,,Už jsem tady," oznámil jí, jako by to snad nevěděla. Prošel kolem své sestry, aby si obul boty, a ta se zhluboka nadechla. Cítila mužskou kolínskou. Přimhouřila oči a podezřívavě se na Edwarda zahleděla.

,,Edwarde? Ty ses převoněl!" pobaveně si založila ruce na hrudi. ,,Nějaká holka v tom bude, co? Já to řeknu mámě!"

,,Jsi jako malá," zamumlal Edward a vzal do ruky svůj kufr, ,,já teda řeknu Remusovi, že po nocích vyřváváš jeho jméno. Co se ti asi tak zdá, Nymfadorko?"

,,Ty jsi idiot!" vyprskla. ,,Tohle teda nedělám, to sis vymyslel! A neříkej mi Nymfadoro!"

,,Říkám ti jen tak, jak tě naše matka pojmenovala," vyplázl na ni jazyk, ,,a navíc, ty přece spíš, tak nemůžeš vědět, čí jména křičíš a čí ne."