Mischief managed ✔

Kapitola stá třetí - Schyluje se k válce

,,Proboha, Ede!" vydechla Natasha šokovaně a okamžitě si ho přivinula do náruče. Chlapec se hned tiše rozvzlykal a i Tashe po tvářích stékaly slzy. Bolelo ji, když ho takhle viděla. Doufala, že za smrt otce jejího přítele nemůže její matka. ,,Pšššt, lásko, Ede..." on ji ale objal kolem pasu a vzlykal jí do bílé košile.

,,On... on ne-nemů-že b-být mrt-mrtvý," dostal ze sebe mezi vzlyky a teď, když to řekl nahlas, ho to zasáhlo snad ještě více. Jeho otec, jeho vzor, člen jeho milované rodiny... ten, kterého měl tak moc rád, který mu vždycky poradil... ten, který s ním a s Nymfadorou vyváděl vylomeniny, když byli oba dva malí...

Lae si k nim přisedla blíž a začala Edwarda hladit po zádech. S Natashou si vyměnily starostlivý pohled. Zuřila válka. A všichni byli nuceni si uvědomit, že každá válka přináší oběti. Oběti, kterými se mohou stát i vaši nejbližší.

•••

,,Jsi v pořádku?" zašeptala Natasha a došla k Edwardovi, který seděl na Astronomické věži a díval se na stříbrný měsíc. Položila mu ruce na ramena a nechala ho, aby se o ni opřel. ,,Promiň, hloupá otázka."

,,Pořád tomu nemůžu uvěřit, víš?" zamumlal smutně a položil si pravou ruku na tu její, kterou ona měla na jeho rameni. Zaklonil hlavu, aby na ni viděl. Spatřila, jak se mu lesknou oči. ,,Můj táta, kterej se mnou dělal všechny možný blbosti, kterej tady pro mě vždycky byl a... a to všechno, já... já nevím," vydechl zoufale a vložil si tvář do dlaní. ,,Nevím... nevím, co bych ti měl říct. Chci toho říct tolik, ale nedokážu to. Až moc to bolí."

Natashu zaštípaly v očích slzy. Nevěděla, jak by mu mohla pomoct, a strašně moc chtěla. Cítila se bezmocná, přesně tak se cítil i on. Cítil si tu nepotřebný, zatímco plno lidí riskovalo své životy tam venku. ,,Vím, že ti lítost nepomůže... ale... ale hrozně mě to mrzí, Ede," zašeptala a polkla, aby se zbavila knedlíku v krku, který se jí tam utvořil.

,,Mám pocit, jako bych mu nikdy pořádně neřekl, jak moc mi na něm záleží, víš?" zašeptal a zvedl hlavu. Znovu se zadíval na oblohu a upíral na ni svůj pohled po celou dobu, co k Natashe mluvil. ,,Jako bych mu toho řekl málo. Jako bych mu to nikdy nevyjádřil. Že ho mám rád. Ale teď... teď už mu to říct nemůžu, ach, tak strašně moc bych chtěl. Už je pozdě," popotáhl a setřel si slzy z tváří. ,,Prostě... ten pocit, že jsem toho pro něj udělal málo... jak málo jsem mu toho řekl... to mě asi bude užírat navždy."

,,Snažím se pochopit, jak se cítíš," vzala ho jemně za ruku a podívala se na něj, ,,ale mně ještě nikdo kromě Siriuse, kterého jsem neměla pořádně šanci poznat, neopustil... nevím jak ti pomoct, Ede, ačkoliv bych tak strašně chtěla..."

,,Mně pomáháš jen tím, že tu jsi se mnou a dokážeš mě vyslechnout," pousmál se na ni smutně. ,,Cítím se vážně mizerně. Jak nejvíc to jde. Ta bolest tady..." ukázal si na srdce, ,,hrozně moc to bolí. Jako kdybych tam měl kámen. Ne. Jako kdyby mi puklo srdce."

Tasha se na něj smutně zadívala a objala ho kolem krku. ,,Bude to dobrý, Ede," zašeptala, ,,společně to zvládneme."

•••

,,Co se děje?" vydechla Natasha a ztuhla, když ke zmijozelskému stolu přišel Edward s dopisem v ruce. Přisedl si naproti ní a Lae a podal jim dopis.

,,Píše Nymfadora," vysvětlil a maličko se usmál, ,,a posílá fotky jejího a Remusova syna. Teddyho."

Natasha s Lae se taky usmály a prohlédly si tři fotky. Na jedné se smála Nymfadora se svým malinkým synkem a oběma se měnila barva vlasů. ,,On je taky metamorfomág?" vydechla Lae ohromeně. Na další fotce byl Teddy, který žužlal gumovou kahničku a měl stejně žluté vlásky. A na té poslední byl Remus a nejistě choval svého syna.