Mischief managed ✔

Kapitola sto osmá - Smrt je jen dalším dobrodružstvím

Zhluboka se nadechla a rychle otevřela oči. Pak je ale rychle zavřela, když ji do nich udeřilo ostré, zářivé světlo. Přikryla si je dlaní a tentokrát je otevřela pomalu, aby si na bílou záři zvykla. Kde to byla? Nejdříve cítila úpornou bolest, viděla Laeiny uplakané oči a George, který ji objímal kolem ramen. Pak to bylo najednou pryč a teď... kde to jen je?

Posadila se a rozhlédla se kolem. Nic. Jako by všechny předměty zmizely. Nebylo tu nebe, žádné krásné nadýchané mráčky. Ani slunce, které by ji teď něžně hladilo svými paprsky po tváři. Jako by všechno bylo pryč. Je tohle sen, nebo se to doopravdy děje? Cožpak se už dočista zbláznila?

,,Zvláštní, že?" vedle ní se ozval moc dobře známý hlas a ona natočila hlavu na stranu. Překvapeně zalapala po dechu a vykulila oči, když spatřila usměvavého Edwarda. ,,Já už si zvykl. Je tu vlastně moc hezky."

,,Edwarde!" vydechla a padla mu kolem krku. ,,T-ty žiješ!"

Zaposlouchala se do jeho smíchu, o kterém vždycky říkával, že zní jako kejhající husa. Při té vzpomínce se jí na tváři rozlil úsměv. Nesmál se jako kejhající husa a ani mu nesmrděly nohy jako opičí podpaží nebo shnilý banán. ,,No, i tak se to dá říct," zašklebil se a obtočil jí ruce kolem pasu.

,,Vskutku dojemné," uslyšeli za sebou ledový hlas a Natasha měla pocit, že se štěstím snad rozpláče. Pokud byl tohle doopravdy sen, přála si, aby se nikdy neprobudila! Ale kde je Lae? I tu přeci měla ráda...

,,Severusi! Ty jsi tu taky!" usmívala se jako sluníčko přes Edwardovo rameno. Ten se potichu uchechtl, jako by se snažil, aby ho Snape nezaslechl. Což se mu samozřejmě nevydařilo.

,,Velmi vtipné, že, Tonksi?" zavrčel směrem k Edwardovi a pak se svýma černýma očima podíval zase na Natashu. ,,Ano, jsem tu taky. Vidím, že jsi skoro stejně překvapená jako já."

,,Ale Severusi, o tomhle jsme se spolu už přece bavili," vedle černovlasého muže se objevil muž s vráskami na obličeji, ale jeho pomněnkové oči jiskřily jako jindy. Byl to Albus Brumbál a shlížel na dvojici sedící na zemi. ,,Ach, Natasha Blacková. Nečekal jsem, že vás tu uvidím takhle brzy, ale za některé věci si zkrátka můžeme sami," povzdechl si a trochu káravě se na ni podíval. ,,Nicméně jsem rád, že vás vidím."

,,Já taky, pane," pousmála se a pustila se Edwarda, který si začal pro sebe něco mrmlat. ,,Ano, máte pravdu, byla to moje chyba. Neměla jsem být tak zapomnětlivá. Kde to vůbec jsme, pane profesore?"

Severus si hlasitě povzdechl.

,,Jak jsem řekl každému, kdo se mě zeptal, já sám pořádně nevím," začal klidně a Severuse naprosto ignoroval, ,,jsme někde, kde jsme se všichni po smrti zase setkali. Protože jak jsem několikrát tvrdil, smrt je jen dalším dobrodružstvím."

,,Říkáte všichni, pane?" zopakovala trochu nervózně Natasha a rozhlédla se kolem sebe. ,,Je tu tedy i Vy-víte-kdo?"

,,Nazývej věci jejich pravými jmény," pokáral ji, ,,ale abych zodpověděl tvou otázku: Ne, Voldemort tady skutečně není. Ani tvoje matka, pokud by ses s ní chtěla setkat."

,,Ale já tu bohužel jsem," zamručel Severus.

,,To není bohužel, to je bohudík," opravila ho rychle Natasha a všimla si, jak se Brumbál pousmál.

,,No ne, Natasho! Co ty tu děláš?" za Brumbálem se vynořil Fred s překvapeným výrazem. Na malý okamžik se na svou kamarádku usmál. ,,Takhle tam nechat George... a Lae."

,,Ty jsi ho tam nechal," pousmála se smutně. Bylo jí George líto.

,,Neříkal něco?" zeptal se skoro nadějným hlasem Fred.