Mafiánova dědička [OPRAVUJE SE]

Kapitola 22-Připravena si zlepšit náladu?

Týden a čtyři dny od Harryho zmizení
Přitáhla jsem si nohy blíž k tělu. Nikdy bych nevěřila, že mi bude tak chybět. Otec už vyhlásil pátrání. Po tváří mi sjela slza. Poslední. ,,Abby? Jsi tu?" ozval se hlas za dveřmi. ,,Pojď dál... Je odemčeno." odpověděla jsem a hned na to se v mém pokoji objevil Luke. ,,Ty zase brečíš?" sedl si ke mně na postel. ,,O-On mi tak stra-ašně chybí-í... Je-Je pro m-mě jako brat-tr." vzlykala jsem. ,,Pojď sem." schoval mě ve své náruči a já se rozbrečela ještě víc. Nikdy jsem nebrečela, teda až do doby, než jsem poznala Harryho a Luka. Jako kdyby ten den byl osudný. ,,Co takhle si někam zajít? Přijdeš na jiné myšlenky.",,Myslíš?" podívala jsem se na něj a on kývl. ,,Tak počkej dole. Já se trochu upravím a hned tam budu." vstala jsem a utřela si slzy. Jen co se za ním zavřely dveře vešla jsem do šatníku. Vzala jsem si černé legíny a černou mikinu s kapucí. Nic extra. Upravila jsem si rozmazanou řasenku, prohrábla si vlasy prsty a vydala se dolů. ,,Můžem..." prošla jsem kolem nich jako duch rovnou k botníku, kde jsem si vzala staré, černé, ušmudlané kecky. Mamka pouze zakroutí hlavou a odjede. ,,O nic se nepokoušej!" sykl Ben směrem k Lukovi a odešel. ,,Připravena si zlepšit náladu?" usmál a a vzal mě kolem ramene. ,,Asi..." pokrčila jsem rameny a dál se nechala vést.

,,Pouť?" koukala jsem nevěřícně před sebe. ,,Přesně! Nejlepší místo na zlepšení nálady!" rozmáchl rukama a já lehce zvedla koutek. Byl hrozně komickej. ,,Jam půjdeme jako první?" zeptal se a já pouze pokrčila rameny. ,,Takže na horskou dráhu!" chytl mou ruku a už mě táhl k frontě. ,,Nevím, jestli je to dobrý nápad." snažila jsem se z toho vykroutit. ,,Je to výborný nápad! Tak pojď!" koupil lístky a já skončila ve vozíku spolu s ním. Ta šílenost se za chvíli dala do pohybu a zatímco ostatní řvali, já se snažila udržet obsah svého žaludku uvnitř mě. Jakmile to zastavilo vyběhla jsem ven rovnou k zábradlí. Jen co jsem se přes něj naklonila všechno se ze mě začalo drát ven. Po pár minutách utrpení jsem se konečně narovnala. ,,Na..." podal mi Luke kapesník a žvýkačku. Oboje jsem s ,,Díky" přijala. ,,Moc se omlouvám. Mělo mi dojít, že když si tolik brečela a asi před hodinou jedla udělá se ti zle." ,,To nic." usmála jsem se na něj a vyhodila kapesník do koše. ,,Jako omluvu tě beru do obchoďáku a všechno platím já!" otevřel mi dveře od auta. ,,Tak proč tu ještě stojíš?! Koukej si sednout za volant!" zavelela jsem a on za mnou se smíchem zavřel dveře. 

,,Moc děkuju za ty nákupy!" šťastně jsem se usmála. ,,Myslím, že já si teď minimálně dva měsíce nic nekoupim." zafuněl Luke a já se ještě víc rozzářila. Měl pravdu. Skvěle jsem si zlepšila náladu a pročistila hlavu. ,,Hele ještě si musím cestou něco zařídit. Nebude ti to vadit?" zeptal se mě. ,,Ne nebude." pokrčila jsem rameny a dál sledovala krajinu kolem nás. Zastavili jsme u jedné větší, poničené budovy. ,,Počkej tu." zašeptal a otevřel dveře. Než jsem stihla otevřít ty své zamkl auto a odešel. Seděla jasně tam a čekal. Zajímalo by mě, co si potřeboval zařídit. Asi za deset minut zase vyšel a zamířil k auto. ,,Můžeme se vrátit." usmál se na mě když startoval. ,,Co sis potřeboval zařídit?" ,,Aaaale... Obchodní záležitost." pokrčil rameny a mně to jako odpověď stačilo. Každý mafián má své starosti tak proč se o starat.

Začínáme se blížit k odhalení únosu!!!
Jeeeej ^o^
Pravděpodobně to bude už v příští kapitole, ale ještě uvidím 🔫💰
Pro zatím se s vámi loučím

Vše Chatie 💤