Mafiánova dědička [OPRAVUJE SE]

Kapitola 28-Zase ta nemocnice

Přerývavě jsem dýchala schovaná za stromem. Nikde se neozývaly kroky ani výstřely, takže už jsem je nejspíš setřásla.  Jenže tu byl další problém. Netušila jsem, kde se nacházím a signál tu taky nebyl. K tomu všemu začalo zapadat slunce. ,,Do prdele." ulevila jsem si šeptem a sesunula se na zem. Ztratila jsem hodně krve a ta noha příšerně bolela. Možná bych to ještě nějak přežila, ale to bych nesměla zjistit, že kulka mi tu nohu prostřelila a z druhé díry tekla krev stejně jako z první. V tom spěchu tam jsem si toho nevšimla. Jediná pozitivní  zpráva byla, že mi nezasáhla nic důležitého, což se divim. Postavila jsem se zpátky na nohy a rozešla se lesem. Netušila jsem, kde se nacházím, ale nemohla jsem tu zůstat. Pokud nevykrvácím sežerou mě vlci. Šla jsem a šla. Svět se pomalu začal točit a rozmazávat, ale já se nevzdávala. Mezi stromy se objevila šedá šmouha a já v ní poznala silnici. Mé nohy- nebo spíše noha -už mě neunesly a já se skácela k zemi. Doplazila jsem se na kraj silnice a tam z vyčerpání, dehydratace a nedostatku krve omdlela.

,,Píp píp píp píp píp píp píp." ten otravný zvuk mi rval uši. Pomalu jsem otevřela oči s úmyslem to rozmlátit, jenže světlo bylo příliš ostré a já musela opět pevně stisknout víčka. Když jsem si na záři zvykla rozhlédla jsem se kolem. Bílé zdi, postel, pípající přístroje připojené na mou ruku... Nemocnice?! Co já dělám v nemocnici?! Lehce jsem sebou škubla a snažila se posadit, ale nohou mi projela ostrá bolest, která mě donutila si na vše vzpomenout. ,,Takže mě u té silnice přeci jenom našli!" šeptla jsem si pro sebe. Až teď jsem si uvědomila lehký stisk na mé ruce. Koukla jsem se na ni a... Skoro ji neviděla, protože byla schovaná v něčí dlani. Pomalu jsem otočila hlavu a spatřila tak Harryho, jak sedí na židli. Hlavu měl opřenou o bílou zeď vedle a tvrdě spal. Díky světlu, které se dralo skrz žaluzie na jeho obličej jsem si všimla mokrých cestiček od slz a velkých kruhů pod očima. Asi toho moc nenaspal pomyslela jsem si a stiskla jeho ruku. Jeho oči se pod víčky pohnuly a on zhluboka vydechl. Se zamrkáním otevřel oči. ,,Šípková Růženka se nám probudila?" zachechtala jsem se chraplavě, což odkazovalo, že jsem delší dobu nemluvila. Harry tam chvilku pouze seděl a nevěřícně zíral, ale pak mě silně obejmul, až jsem se divila, že ještě dýchám. ,,Ty trubko co tě to napadlo?! Takhle mě děsit!" vzlykal mi do ramene. ,,No jo, no jo citlivko! Pusť mě nebo zkolabuju zase!" lehce jsem ho od sebe odstrčila. Utřel si slzy a snažil se nahodit výraz, který naprosto popíral jeho nával emocí. ,,Jal dlouho jsem spala?" ,, Týden a čtyři dny..." zalapala jsem po dechu. ,,Tak dlouho?! Si děláš srandu ne?! Proboha podělanej Baker!" rozhazovala jsem rukama do všech stran. ,,Uklidni se, chováš se jak malá hned co se vzbudíš." zasmál se pobaveně. ,,Hned jak mě odsud pustěj půjdu ho zabít!" řekla jsem skrz zaťaté zuby, ale vedle mě se ozvalo povzdechnutí. ,,Už nemusíš... Postaral jsem se o to... Ještě ten den, po tom co nám zavolali, že tě našli v tak příšerném stavu..." tentokrát jsem se k němu naklonila já a objala ho. ,,Děkuju..." zašeptala jsem mu do ramene a i když jsem ho neviděla věděla jsem, že se usmívá.

Juj kapitolka vyšla! :D
⚠Nápad na soutěž⚠
Soutěž jsem velmi jednoduchá
(Pokud o ní tedy bude zájem :D)
Stačí do komentů napsat nějaké vaše Ship Name pro váš nejoblíbenější pár v této knížce (pokud tedy nějaký máte xD)
Nejlepší jméno vyhrává a na vaší výhře se společně dohodneme ↖(^ω^)↗
Tak to by bylo pro dnešek vše a já se loučím!

Vaše Chat 😳