Mafiánova dědička [OPRAVUJE SE]

Kapitola 36-Čas říci sbohem

,,Horácio!!" zařvala jsem a sesunula se k zemi za ním. Začala jsem brečet a vzlykat. Za mnou se ozvalo pár výstřelů a pak odněkud něco spadlo. Nevěnovala jsem se tomu a dál svírala hlavu svého stylisty na klíně. Na čelo mu dopadaly mé slzy. ,,N-Nesmíš tady umřít! J-Já ti t-to nedovol-lím!" křičela jsem na něj. Pouze se usmál a bylo vidět, že už to dělá z posledních sil. ,,Však už to beze mě zvládneš..." ,,NE! Takhle nemluv! Ty to přežiješ! MUSÍŠ!" řvala jsem v záchvatech vzlyků. ,,Víš že jsem tě miloval, jako vlastní dceru a staral se o tebe, když tvůj otec nemohl. Což bylo skoro furt." chraplavě se zasmál a při tom vyplivl krev. ,,J-Já vím..." pohladila jsem ho po hlavě. ,,Neboj se. Svůj.... Slib dodržím drahoušku, akorát budu tam nahoře." ,,Máš být tady dole!" ,,Jednou se určitě dáš dohromady s Harrym a já budu přímo u toho." ,,Přestaň takhle mluvit! Nechci, abys umřel!" ,,Mám tě rád Abby." ,,Já tebe taky..."

Flashback
,,Abby! Horácio se vrátil!" okamžitě jsem zbystřila. ,,Vážně?!" ,,Pojď ho obejmout a zjistíš to!" ozval se známý hlas a já okamžitě vyběhla. ,,Konečně si zpátky!" zamumlala jsem mu do trička se spokojeným úsměvem. ,,Jasně zlatíčko! Slíbil jsem ti to!" zasmála se a já se konečně odtáhla. ,,Dáš si se mnou zmrzlinu?" ,,Jasně mrně! Doufám, že máš zase tu svou domácí." uličnicky se usmál, zatímco já nad jeho oslovením protočila oči. Nesnášela jsem, když tak se mnou mluvil. ,,Udělala jsem malinovou. Víc jogurtů tu nebylo." přinesla jsem plato s čtyřmi nanuky. Ráda jsem si je sama připravovala a odmítala jakoukoliv pomoc ostatních. ,,Opět výborná zlatíčko! Dáváš jí ochutnat i bratrům?" zeptal se mě s hlasitým mlaskáním. ,,Berou si jí sami. Nikdy jim to nedovolím a oni jsou i přes to drzí jak opice!" nafoukla jsem naštvaně tváře a založila ruce na hrudi. Vždy mi zmrzlinu snědli. Nesnášela jsem je za to. ,,Jsou to přeci jenom oni drahoušku. Je to u nich normální." poplácal mě po hlavě jako pejska. ,,A co kluci? Máš už někoho?" nahodil najednou mé neoblíbené téma. ,,Kolikrát ti mám ještě říkat, že se mě bojí? Nikdy si nikoho nevezmu..." odvrátila jsem hlavu a zadívala se na překrásně zelený trávník. ,,Nebuď tak pesimistická! Určitě se jednoho dne někdo najde a ty budeš tou nejšťastnější ženou na světě! A až se to stane, budu u toho!" prohlásil Horácio hrdě a zářivě se na mě usmál. ,,Slibuješ?" ,,Slibuju!" nevydržela jsem to a pevně ho objala. Byl to můj jediný přítel.
Konec Flashbacku

,,H-Horácio? HORÁCIO!" přestal dýchat. Oči měl zavřené a na tváři spokojený úsměv. ,,Abby musíme jít! Zrovna se ve vysílačce ozval někdo s tím, že tuhle budovu nechají vyhodit do povětří." snažil se mě zvednout Owen. ,,Já ho tu nenechám! Nemůžu!" podívala jsem se mu ubrečeně do očí. I on měl na krajíčku, ale zatím to držel. ,,Ukaž." sklonil se k nehybnému tělu a vzal ho do náruče. ,,Poběž!" křikl na mě a já okamžitě vystartovala. Všimla jsem si ještě těla mrtvé ženy, kterou zřejmě zastřelil Owen, ale to bylo teď to poslední co jsem chtěla řešit.

O dva týdny později
Ve velkém, černém autě jsem dojela před hřbitov. Už zdálky působil děsivým dojmem, ale to co ve mně teď bylo nebyl strach, nýbrž smutek. Po mé tváři opět sklouzla slza a já ji hbitě setřela hřbetem ruky. Nebyl tu Harry a teď už ani Horácio, kteří by mě utěšili. ,,Jsme tady." špitl Owen a rychle vystoupil s auta. Já ho stejným tempem následovala. Tyčila se před námi obrovská, železná brána s andělem nahoře. Počasí dnes bylo ponuré, jako kdyby přesně vědělo, co se děje. Zhluboka jsem se nadechla a ve svých černých šatech vstoupila na hřbitov. Nějaký muž nás zavedl až k velkého náhrobku, na kterém stalo celé Horáciovo jméno a fotka. Byla zde připravena rakev, ve které byl jeho popel. V závěti si to tak přál. Usedla jsem na jedno z míst v první řadě a rozhlédla se. Byli jsme tu všichni - Tedy až na Harry samozřejmě -, ale jeho rodinu jsem nikde nezahlédla. ,,Prosím o klid. Začneme s obřadem, jelikož další hosté odmítli pozvání." pronesl kněz a já zaťala ruce v pěst. Po tvářích mi zase tekly slzy. Ty kreténi! Kněz začal říkat tu svou nazpaměť naučenou básničku, zatímco my ostatní brečeli. Bolelo to. Tak zasraně moc! ,,Nyní prosím Abby Morgan, aby pronesla pár slov." ozvalo se mé jméno. Hlasitě jsem polkla a vystřídala muže předemnou. ,,Horácio byl můj stylista, kadeřník a rádce v jednom. Někoho jako byl on už nikdy nenajdu. Byl jedinečný a vždy mě podržel v každé situaci. Znala jsem ho už od mala, tehdy se mnou řešil spory o MOU zmrzlinu..." uchechtla jsem se a pokračovala. ,,... Byl to milý, přátelský, trochu střelený, ochranářský a občas egoistický muž, ale to jsem na něm měla ráda. U-Už nikdy nezapomenu na to, jak poprvé přišel a usmál se... J-Jako kdyby byl můj vzdálený příbuzný... Vždy na něj budu vzpomínat jen v dobrém... Byl a stále je součástí mé rodiny." brečela jsem před všemi přítomnými. Owen se zvedl a pomohl mi zpět na místo. Okamžitě jsem ho objala a začala ještě víc brečet. Objetí mi opětoval a také nechal slzám volnou cestu. ,,Je načase spustit rakev. Oznámil kněz a všichni jsme došli k velké jámě. Pomalu a hlavně opatrně pomocí lan spouštěli rakev, zatímco my ostatní koukali. Nakonec jsem na dno hodila puget Horáciových oblíbených rudých růží.

,,Sbohem."

Tak jste se konečně dočkali!
Omlouvám se všem příznivcům Horácia, ale muselo to tak být
o(╥﹏╥)o
Opravdu velmi rychle se blížíme ke konci, což bude s největší pravděpodobností 40. Kapitola 😱
Také vám chci strašně moc poděkovat za všechny hlasy, přečtení a komenty!! ❤❤
Jste prostě nejlepší!! 😍😍
Tak zatím se s vámi loučím...

Vaše Chatie 💻