Mafiánova dědička [OPRAVUJE SE]

Kapitola 38-City jsou slabost

Netušila jsem, co mám dělat. Jen jsem tam tak stála a začínala brečet. Harry se zvedl, došel ke mně a rozevřel svou náruč, do které jsem okamžitě spadla. ,,Ty idiote proč si se neozval?!" nadávala jsem mu do trika, zatím co on se smál. ,,Nebyl čas. Ta škola mi dává pěkně zabrat." neochotně jsem se od něho odtáhla. Tolik mi chyběl jeho hlas, úsměv i vůně. Byl jako droga, které se nemůžete nabažit. Sedla jsem si do křesla a on na gauč naproti mně. Jeho oči se mi zdáli ještě jasnější, než před rokem. ,,Jak ti vůbec ta škola jde?" optala jsem se. ,,První dny byly sice obtížnější, ale zvládl jsem to a jsou tam i celkem fajn lidi." ,,A kde jsi ubytovaný? Máš nějaký vlastní byt nebyl ti to pronajímá škola?" byla jsem neskutečně zvědavá. ,,Škola. Mají tam vlastní internát, takže jsem ohledně bydlení v pohodě." rozhlédl se kolem, jako kdyby vzpomínal. Co jinýho by asi dělal ty chytrá?! Okřikl mě hlas uvnitř a já se jen přitrouble zasmála. ,,Abby... Je tu jedna věc, se kterou se ti potřebuju svěřit." sklopil hlavu. Hlavně klid Abby! Teď ti řekne své city a ty je opětuješ! Žádná věda! Snažil se mě psychicky připravit hlásek. ,,N-No?" vykoktala jsem nervózně a promla si ruce. ,,Víš... Našel jsem si tam přítelkyni." zvedl ke mně oči plné jiskřiček, jenže já stuhla. P-Přítelkyni? Takže... Už je pozdě? ,,Abby? Jsi v pohodě?" ,,J-Jo jsem. Jen... Zaskočil jsi mě." falešně jsem se usmála. Klid zlato. Ještě je šance, že se s ní kvůli tobě rozejde. Opět promluvil hlásek a já s drobným kývnutím souhlasila. ,,Akorát se nám to trochu vymklo z rukou a Sarah otěhotněla." ztrápeně se zachechtal a ve mně umřela i ta poslední naděje. ,,T-Tak to vám přeju." dostala jsem ze sebe a cítila slzy v očích. ,,Abby vážně ti nic není? Si bílá jako stěna." zahleděl se mi do očí Harry, ale já musela uhnout pohledem. ,,J-Ještě musím někam skočit." rychle jsem se zvedla a zamířila do předsíně. Obula jsem si boty, nandala mikinu a s klíčky v ruce vyběhla z domu. S brekem jsem nasedla do auta, nastartovala a poté vyjela. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla Harryho jak vyběhl za mnou z domu, jenže to mě donutilo ještě víc brečet. Jak jsem si já kráva mohla myslet, že si tam nikoho nenajde a hned jak přijede zpátky bude šťastný Happy End?! Zahnula jsem na prašnou cestu uprostřed lesa. Projela jsem jím v plné rychlosti a dostala se na otevřené prostranství, na kterém se rozprostíral hřbitov. Zaparkovala jsem a vylezla z auta. Pomalým krokem jsem šla k hrobu Horácia. Klekla jsem si před obrovskou mramorovou desku a naplno se rozbrečela. ,,Ho-Horácio... N-Není to ta-ak jak jsi ř-říkal! Harry... N-Někoho si n-n-naš-šel!" opět jsem se dala do pláče. Okolo mě vál jemný, uklidňující vánek. Najednou mi to docvaklo. Utřela jsem poslední slzu a zvedla se. ,,Láska je krutá věc. Už dvakrát mě zradila. Nechci sebou pořád nechávat takhle mávat. Je to kruté a nelidské. Nechápu všechny, kteří lásku obdivují a vyhledávají jí. Než jsem poznala Luka, než jsem poznala Harryho. Bylo mi líp." vánek kolem mého těla se změnil na mírnější vítr. ,,Pamatuješ na to, jak si mi ten pojem vysvětloval? Byla jsem tím naprosto okouzlena a přála si jí co nejdříve poznat."

Flashback
Seděla jsem s Horáciem před televizí a sledovala pohádku o Šípkové Růžence. Neměla jsem pohádky ráda, ale Horácio je miloval. ,,A proč všechno končí láskou?" zeptala jsem se na konci. ,,Protože láska je ta nejmocnější věc na světě." uculil se na mě a dal si svou ruku na mou hlavu. ,,Co to vůbec znamená... Láska?" nechápavě jsem se zamračila, jelikož jsem to stále nechápala. ,,Je to cit. Je rodinná láska, kamarádská láska, ale nejsilnější je láska k jedné osobě. Chceš s ní být pořád. Objímat jí, držet se s ní za ruce, políbit ji. Na té osobě ti neskutečně záleží. Můžete se o sebe vzájemně opřít, podržet se i v těch nejtěžších situacích, a když vám to vydrží opravdu dlouho a vaše láska bude stále silná, vezmete se a založíte rodinu. Jako tvoje maminka s tatínkem." dokončil své kostrbaté vysvětlování a zářivě se na mě usmál. ,,A proč ty nikoho nemáš?" ,,Protože jsem ještě nikoho tak skvělého jako jsem já nepotkal." nahodil egoistický úšklebek a já pobaveně protočila oči. Pak jsem se zasněně koukla z okna, na tváři mi hrál zasněný úsměv. ,,Láska... Také jí chci někdy zažít." zašeptala jsem spíše pro sebe. ,,Jednou zažiješ uvidíš. A na sto procent ti můžu říct, že budeš šťastná." řekl za mnou Horácio.
Konec Flashbacku

,,Šťastná... Bohužel si se mýlil Horácio... Přinesla mi cokoli, jen štěstí ne." podívala jsem se na nebe a okolo mě už foukal celkem silný vítr. ,,Víš, nikdy bych neřekla, že budu mít nějaké city, kromě těch k rodině a tobě. Mému jedinému příteli. Ale stalo se. A já toho teď lituju." sklonila jsem hlavu zpět k hrobu. Květiny se třásly ve větru. ,,Ode dneška už se tohle nikdy nestane." nasadila jsem si kapucu od mikiny, otočila se na patě a začala odcházet. Když jsem byla tak pět hrobů od toho Horáciova, naposledy jsem se zastavila a otočila. ,,Láska a vůbec city, jsou slabost." řekla jsem a tehdy se do mě opřel opravdu silný vítr. Jakoby se mnou můj jediný přítel z děctví takto komunikoval. Nevšímala jsem si toho a rozešla se k autu. Správně. City jsou slabost a proto si je nemůžu dovolit.

S novou kapitolou jsem tu docela brzy a to z jediného důvodu...
Týden a možná ještě něco nevyjde žádná kapitola, protože jedu na ŠvP ❤❤
A co říkáte na dnešní kapitolu?
Prosím neukamenujte mě za to!
(｡•́︿•̀｡)
Rovnou se vám za to opravdu moc, moc a moc omlouvám, ale muselo to tak být... 〒_〒
Zatím se s vámi loučím

Vaše zničená Chatie ( TДT)