Elysejský klíč

1. Sytě zelené

Brumbál přelétl zubaté cimbuří, slezl z koštěte, Harry přistál vedle něj o pouhých pár vteřin později. Rozhlédl se na všechny strany, na hradbách astronomické věže nikdo nebyl.

„Je to opravdu Znamení zla?" zvedl Harry oči k zelené lebce, hadí jazyk se nad nimi na noční obloze odpudivě třpytil. Otřásl se. „Copak jsou v Bradavicích Smrtijedi? Jak by mohli... Pane profesore!"

V přízračném zelenavém svitu se Brumbál zčernalou rukou křečovitě chytil za hruď.„Harry," lapnul po dechu. Na okamžik zavřel oči, strnulé rysy propadlé tváře prozradily, že odolává náporu bolesti.

„Pane...?"

„Jdi vzbudit Severuse. Pověz mu, co se stalo. Pověz mu o jeskyni a viteálu," řekl ředitel tiše. Rozhodnutí padlo. Brumbál se napřímil. „Přiveď ho za mnou, Harry."

„Ne, já zůstanu..."

„Běž rychle. Běž hned. Nikde se nezastavuj, s nikým nemluv. Nikdo tě nesmí vidět, slyšíš?"

„Ale..."

„Slíbils, že mě budeš poslouchat. Harry – běž."Poslechl. Rozběhl se ke dveřím vedoucím k točitému schodišti, rozrazil je a chvátal dolů do hradu, přeběhl malou halu k dalším zavřeným dveřím, mířícím do prostorných, vyhřátých chodeb bradavické školy, položil ruku na železný kruh. Z druhé strany zaslechl dusot běžících nohou.

Nikdo tě nesmí vidět, slyšíš?

Harry automaticky uskočil, přitiskl se ke zdi. Vzápětí se dveře rozlétly, téměř do Harryho narazily a zůstaly stát. Bránily ve výhledu, současně poskytovaly úkryt.

Naslouchal šustění látky, šoupání nohou, zrychlenému dechu. Dvě, tři, možná čtyři osoby zvolnily tempo, překročily práh, zastavily. Zahlédl cíp oděvu. Harry neodolal a natáhl krk, chtěl vidět víc; musel přeci vědět, kdo to je, Brumbál byl nahoře sám, zraněný, a na obloze zářil Voldemortův podpis.

Spatřil štíhlou postavu ve školním hábitu, zvedla ruku, prsty vjela do popelavě blond vlasů, zvolna se otočila kolem své osy s hlubokým, slyšitelným nádechem; daň za útěk nebo sbírala odvahu? K čemu? Kdo? O vteřinu později hleděl Harry do vodnatých očí Draca Malfoye. Oba chlapci strnuli. Pak se zorničky mladého Zmijozela rozšířily hrůzou. Prudce se odvrátil.

„Co se děje?" ozval se ženský hlas.

S kýmpak si asi dává Malfoy noční schůzku na věži milenců, problesklo Harrymu jízlivě hlavou. Ne že by ho to skutečně zajímalo. No, možná trochu; zamilovaný Malfoy? Taková představa byla šokující i v noci plné viteálů a zelených hadů na obloze.

„Nic," odsekl Malfoy, „jsem nervózní..." Odmlčel se, Harry ho nepotřeboval vidět, aby věděl, že Zmijozel nasadil výraz dokonalého sebeovládání. „Jsem v pořádku. Jdeme. Už to chci mít za sebou."

Tak já jsem nic?, pomyslel si Harry. A vůbec. Tohle je divný.

„Draco, drahoušku..."

Drahoušku?!

Nebelvír se v duchu rozesmál. Nemohl si pomoct. Uvědomoval si závažnost situace, Brumbál potřeboval pomoc, rychlou pomoc, prožitá hrůza v jeskyni ještě úplně nevyprchala a Znamení zla na klidu taky nepřidalo – přesto se rozesmál. A to bylo dobře. Protože to bylo naposled, co se Harry James Potter smál.

Ten hlas, ten protivně povědomý ženský hlas, totiž konečně zapadl do správných kolejí v paměti a Harry ji poznal. Zčernalo mu před očima. Vztek a nenávist zakryly slib daný Brumbálovi, zastínily strach i pud sebezáchovy, Harry celou plochou dlaně udeřil do dveří, ty poslušně odskočily a rozběsněný Nebelvír máchl hůlkou.