Love /H. S. FF, CZ/

ten - It will rain

Harry

Nemyslela jsem to vážně. Chovala jsem se tak, protože nechci, aby se
stalo něco, co bych si vyčítala. Promiň mi to, Harry.

Love

Přečetl jsem si zprávu od dívky, která zapřela nejlepší večer v mém
životě a zničila tak veškeré moje naděje. Byla ke mně tak chladná a
nepříjemná. Dost mě svým chováním zklamala, myslel jsem, že bude jiná,
že bude lepší.

A teď mě zase dostala jen pouhou esemeskou. Nečekal jsem, že se mi
vůbec někdy omluví, ale ona to udělala.

Upřímně jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Nebyl jsem jistý, jestli
to myslí vážně nebo si opět snaží získat mou důvěru, aby se mi mohla
vybrečet na rameno a pak mě zase odkopnout jako starýho psa, se kterým
už si nikdo nechce hrát.

Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky, jak by to mezi náma mohlo
skončit, kdybych neodepsal a držel se od ní dál. Možná by to bylo
lepší pro nás oba. Ona by nezlomila srdce mě a já bych jí neublížil
svým idiotským chováním.

Jenže tahle představa mě zrovna dvakrát nelákala. Přece jenom jsem do
ní až po uši zamilovaný, a pokud neodepíšu, už nikdy u ní nebudu mít
alespoň malou šanci. Když mi napsala a omluvila se, určitě to
neudělala jen tak, tohle přece musí něco znamenat. Co když mě
potřebuje? Co když taky nechce, abychom spolu už nikdy nepromluvili?

Hodil jsem mobil na postel a natáhl si přes hlavu čisté černé tričko.
Nervózně jsem přecházel po pokoji tam a zpátky ve snaze, že mě třeba
napadne, jak bych na její esemesku měl reagovat.

„Harry?“ ozvala se sestra zpoza dveří.

Sakra, ta večeře.

„Už jdu, už jdu!“ spěšně jsem popadnul mobil a otevřel dveře. Málem
jsem porazil Gemm, která stála těsně za nimi. Chvilku jsem přemýšlel,
jak dlouho už za nimi stojí.

„Ne, nehonil jsem si, jestli si to myslíš.“ ujistil jsem ji a dveře od
mého pokoje jsem zase zavřel.

„Fuj, na to jsem ani nepomyslela.“ zkřivila svůj obličej, aby
zdůraznila, že to co jsem právě řekl, je pro ni mega nechutné.

No jasně sestřičko, ty seš svatá.

„No, půjdeme na večeři,“ zakončila náš dialog a vydala se po schodech dolů.

Zastrčil jsem si mobil do kapsy a následoval ji až do kuchyně spojené
s jídelnou, kde už se nacházeli všichni obyvatelé domu. Anne seděla na
malé židli za stolem a nedočkavě si hrála s příbory. Zřejmě jí po té
naší procházce vyhládlo. Naproti ní seděl malý Edward. Bubnoval
ručičkama do stolečku, který byl připevněný k dětské židličce, kam ho
Gemma před chvílí usadila. Mamka ještě stále zdokonalovala svou večeři
v kuchyni a prozpěvovala si při tom.

Posadil jsem se hned vedle Anne. Vytáhnul jsem z kapsy svůj mobil a
hypnotizoval zprávu od Love, na kterou jsem stále nenašel vhodnou
odpověď.

Do prdele, tak už něco odepiš, Stylesi!

„Edwarde, dej pryč ten mobil, k večeři elektronika nepatří!“ oslovila
mě mamka mým prostředním jménem a málem mě praštila přes prsty,
kdybych neuhnul.

„Potřebuju si jenom napsat esemesku…“ bránil jsem se. „Nějakému
děvčeti?“ uculila se mamka, přičemž mi pod nos položila talíř s
večeří. „Není to jedno?“ věnoval jsem jí ztrápený pohled, který
značil, že se nehodlám bavit o svém momentálně velmi zaostávajícím
milostném životě. „Napiš esemesku a pak to dej pryč ze stolu.“ odbyla
mě a pospíchala pro další talíř.