Love /H. S. FF, CZ/

thirty five - Rumours

Harry

Tak trochu jsem zapomněl na školu. Teď, když jsem byl až po uši
zamilovaný a konečně jsem měl to, co jsem chtěl, se mi z hlavy nějak
vypařily myšlenky na školu. Vůbec jsem si neuvědomoval, že včerejšek
byla neděle, a tak mě dost překvapilo, když mi dnes ráno v šest
zazvonil budík.

Bohužel už jsem dneska do školy musel, a tak mě čekala obvyklá ranní
rutina s dopisováním úkolů v klubovně, kam jsem měl v plánu jít ještě
před vyučováním. Možná to vypadalo nereálně, ale dělal jsem všechno
pro to, abych to stihnul.

Rychle jsem se s ručníkem v ruce proplížil do koupelny a dal si
rychlou sprchu. K mému překvapení se na mém žebru ještě stále
nacházela modřina z mojí bitvy s Horanem. Prstem jsem si přejel po
fialové kůži, abych zjistil, jestli už je žebro v pořádku. Nebolelo mě
ani větší zmáčknutí, z čehož jsem usoudil, že jsem zase ve formě.

To znamená, že už můžu Horanovi klidně natrhnout prdel.

Po rychlé ranní sprše následované vyčištěním zubů jsem se rozběhl
zpátky do pokoje. Ze skříně jsem vytáhl černou košili, jejíž rukávy
jsem si vyhrnul k loktům, a černé obtažené džíny, které jsem utáhnul
páskem. Přes rameno jsem si přehodil batoh a utíkal jsem dolů do
kuchyně.

V kuchyni už se samozřejmě nacházela mamka. Stála u okna a popíjela
kafe, dívala se ven na zahradu a zřejmě pozorovala ptáčky u krmítka,
kteří na naši zahradu pravidelně navštěvovali.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji s úsměvem a přišel k ní blíž. „Dobré
ráno, zlato.“ obdarovala mě zářivým úsměvem a upila kafe ze svého
hrníčku. „Dnes jsi vstal nějak brzy.“ podivila se. „No jo, mám v plánu
se stavit v klubovně, pokecat s Louisem a dopsat úkoly.“ vysvětlil
jsem a natáhnul se pro papírový pytlík, který obsahoval moji svačinu
pro dnešní den. „Děkuju za svačinu.“ zamával jsem pytlíkem ve vzduchu
a vydal se ke dveřím do chodby. „Není zač. A po škole hned domů!“
zavolala za mnou ještě, než jsem zmizel za zavřenými dveřmi v chodbě.

Venku bylo právě po dešti, asfalt i chodníky byly mokré a tráva se
zelenala více, než obvykle. Ulice byla až zvláštně tichá, až na
pejskaře a důchodce, kteří se zřejmě hnali k doktoru nebo do obchodů,
aby stihli nakoupit zboží v akci.

Bylo mi líto, že jsem si nevzal kolo, se kterým bych byl u školy
mnohem dřív a stihnul tak víc věcí. Snažil jsem se alespoň přidat do
kroku a neloudat se, což se mi celkem dařilo. Minul jsem pekárnu u
Tiffanyho a zatočil ostře doprava. Od školy mě dělily pouhé tři bloky.

Ještě víc jsem přidal do kroku a zvýšil jsem tak svoje tempo, takže mi
trvalo necelých osm minut dostat se přes ty tři zbývající bloky.
Proběhl jsem menším tunelem, který vedl pod železnicí rovnou ke škole
a za několik málo minut jsem se nacházel přímo před vstupními dveřmi
školy. V okolí postávalo pár teenagerů, někteří z nich si dávali
cigaretu, jiní si zase horlivě povídali se svými kamarády, jako by se
s nimi neviděli několik měsíců.

Nebo si povídali ty nejnovější drby, jak je u nás na škole zvykem.

 Jakmile jsem se přiblížil ke vchodovým dveřím, všechny oči přítomných
se upřely na mě. Každý ztichnul, skenovali mě pohledem a občas si něco
navzájem zašeptali. Jen jsem nad tím pokroutil hlavou a vešel dovnitř
školy, jako by se nic nestalo.

Naštěstí bylo ve škole téměř prázdno. Kromě pár studentů, kteří se
chystali do knihovny, aby si zabrali ty nejnovější knížky nebo kromě
průšvihářů, kteří seděli na lavičce před ředitelnou, aby si vyslechli
svůj trest za své činy.