Love /H. S. FF, CZ/

twenty two - You owe me something

Love

Nepřemýšlela jsem nad tím polibkem, prostě se to stalo. A jestli se to
má stát ještě jednou, stane se to znova.

Upřímně, ať mě políbí třeba tisíckrát, protože nemůžu říct, že se mi
to nelíbilo.

…líbilo. A to hodně.

Když se naše rty spojily, připadalo mi to, jako by právě tohle bylo
správně. Jako by to byla jediná věc, které jsem v tu chvíli rozuměla.
Připadalo mi to tak správné. Konečně jsem cítila to něco, co mi
chybělo. Nevím, jestli mi chyběly jeho měkké růžové rty nebo jeho
slova, nad kterými se vždycky musím pousmát, ale vím jistě, že to tak
zkrátka mělo být. Možná, že on to takhle cítil taky, možná to měl
promyšlené ještě dřív, než to udělal. Ale tím si nebudu jistá do té
doby, dokud mě nepolíbí znova.

Teď bylo hlavní, že jsem ho přemluvila k návštěvě nemocnice s jeho
nejspíš zlomeným žebrem. Nechápu, proč mi lhal – i když ho to žebro
muselo určitě bolet – jen aby nemusel do nemocnice. Na jednu stranu mi
to přišlo statečné, ale na druhou jako pitomost. Choval se jako
pětiletý kluk, co má strach z bílých plášťů. Nevím, co tak hrozného mu
v nemocnici udělali, ale jestli má to žebro vážně zlomené, všechny
tyhle strachy by měly jít stranou.

Budeš to zkrátka muset přežít, Harolde.

„Liame?“ zaťukala jsem na dveře pokoje mého bratra, odkud se ozýval
smích dvou kluků. „Pojď dál!“ zakřičel Liam zevnitř. Stiskla jsem
kliku a vstoupila do Liamova pokoje, kde byl totální bordel. „Nechtěl
by sis tady uklidit?“ překročila jsem tmavě modré trenky, které se
válely na podlaze.

Fuj.

„Možná někdy?“ pobaveně zahýbal obočím a společně se Zaynem vedle sebe
se zasmál.

On tě ten smích přejde.

„Potřebuju zase odvoz,“ ignorovala jsem jeho drzou odpověď a podívala
se na Zayna. „Kam přesně?“ usmál se na mě Zayn. „Do nemocnice.“
„Neříkal náhodou, že ho tam dostaneme jen přes jeho mrtvolu?“ zasmál
se Liam a zvednul se ze země, kde ještě doteď seděl. „Taky, že jo.“
uchechtnul se Harry, který stál ve dveřích, pořád bez trička. „Ale
nejspíš mám zlomený žebro, takže by to asi jen tak neprošlo.“ pokrčil
ledabyle rameny a opřel se o futra. Motýl na jeho hrudi se neustále
zdvihal pod náporem jeho nádechů. Nemohla jsem se dívat na nic jiného,
než na jeho vypracované tělo.

Už zase to dělá schválně.

„Tvůj obličej taky nevypadá nic moc, mimochodem.“ prohodil Liam a
ukázal na Harryho obličej, na kterém se začínaly tvořit podlitiny. „S
tím pár tejdnů nic neudělám,“ zasmál se Harry, ale pak hned přestal a
chytil se za zraněné žebro. „Koukám, že bychom radši měli jet hned.“
Zayn pohotově vstal ze země, v ruce klíčky od jeho auta.

Stále mi vrtalo hlavou, jak se mohli Zayn s Liamem seznámit. Oba dva
měli úplně jiné zájmy, spojovala je jen stejná škola, nic víc. Navíc
se nestávalo, že by se někdo ze školního fotbalového týmu bavil s
někým z redakce, jelikož obě skupiny lidí byly na úplně jiné sociální
úrovni, přičemž redakce byla tou slabší.

Ale jestli si spolu rozumí, nijak do jejich kamarádství zasahovat nebudu.

 „Vezmi si tričko,“ připomenula jsem Harrymu, když jsem kolem něj
prošla zpátky na chodbu. „Měl bych?“ pohotově chytil moje předloktí a
stáhnul mě k němu. „Jo, měl bys,“ ušklíbla jsem se při pohledu na jeho
tělo. Ušklíbnul se nazpět a sklonil se ke mně. „A mohlo by to chvilku
počkat?“ usmál se, až se mu ve tvářích vytvořily ďolíčky. Byl jen pár
centimetrů od mé tváře. Natáhnul se, aby se mohl znovu dotknout mých
rtů, ale v ten moment ho přerušil hlas, který se linul z přízemí od
schodiště.