Love /H. S. FF, CZ/

three - Little more

Harry

Mohl jsem čekat, že si nás Sandersonová za můj až příliš hlasitý smích
vychutná. Kdyby Louis neměl vtipné poznámky o její úžasné halence,
všechno by bylo fajn. A já bych se alespoň neztrapnil před celou
třídou a nemusel tak zoufale loudit nápovědu od Love.

Popravdě jsem moc nevnímal to, co se mi snažila napovědět. Vnímal jsem
pouze pohyby jejích rtů a její hnědo zelené oči, které působily
uklidňujícím dojmem. Měl jsem na chvilku pocit, že jsme ve třídě jen
sami dva… a proto jsem plácnul tu kravinu.

Dřív, než jsem si stačil uvědomit, co dělám, jsem stál před Love.

„Děkuju, Love. O-opravdu.“ Vykoktal jsem ještě, než se stačila otočit.

Vzápětí jsem toho litoval. Podívala se na mě, jako bych se zbláznil. V
tu chvíli jsem pochopil, že u ní nikdy nebudu mít žádnou šanci.

„To je v pořádku, Harry,“ nakonec se přívětivě usmála a zavrtěla
hlavou. „Ale možná by ses měl víc učit.“ Zasmála se, přičemž jí
všechny vlasy spadly do tváře.

Moje ruka vystřelila k jejímu obličeji. Chtěl jsem jí všechny ty vlasy
zastrčit za ucho, ale v půlce pohybu jsem se zarazil. Nakonec, její
ruka byla stejně rychlejší.

„Ehm… můžu ti aspoň vzít knížky jako poděkování?“ zazubil jsem se a
nastavil ruce. V duchu jsem se pochválil, že jsem se nezakoktal.

 „Tak dobře,“ znovu se zasmála.

Do rukou mi vložila všechny její knížky a vyšla ze třídy. Poslušně
jsem ji následoval až k její skřínce, která byla na konci chodby.
Kráčela po chodbě skoro jako modelka, její perfektně dlouhé nohy se
bezchybně skládaly jedna před druhou a taky… taky jsem se nemohl
nepodívat na její zadek, který se houpal do rytmu. Nejspíš už jsem
pochopil, proč se Louis pořád dívá Malin na zadek.

Na chvilku jsem si připadal strašně výjimečně, když jsem v rukou držel
její učebnice a poprvé za tři roky se s ní dokázal normálně bavit.
Zdálo se to být až nereálné, protože ještě včera se mi o tom mohlo jen
zdát.

„Děkuju, Harry.“ Převzala si ode mě knížky, přičemž svým prstem
zavadila o mou dlaň. Byl to jen letmý a krátký dotek, ale přesto jsem
ho cítil.

„Love?“ pousmál jsem se.

„Harry?“ usmála se nazpět.

„Já- říkal jsem si, jestli… jestli bys třeba-“

„Tady jsi! Všude tě hledám!“ přerušila mě udýchaná Malin a přeměřila
si Love starostlivým pohledem. Pak přelétla očima i mě, ovšem ne
starostlivým, ale znepokojujícím pohledem. Už teď jsem věděl, že mě
nemá ráda.

„Potřebovala jsem si jen zanést věci do skřínky.“ Pokrčila rameny
Love. „A co tu dělá on?“ poukázala na mou osobu a znechuceně při tom
nakrčila nos. „Harry mi pomohl s učebnicemi. Ale… chtěl mi něco říct,
viď Harry?“ oslovila mě, aby mi dala najevo, že mám poslední šanci
něco říct, než se mi znovu ztratí z dohledu a už se mnou víckrát
nepromluví.

Tak Harolde, nadešla tvoje chvíle.

„Ne… ne, to je dobrý.“ V duchu jsem za tuhle odpověď mlátil hlavou o
zeď. Tohohle budu později litovat.

„Určitě?“ ujistila se Love.

„Určitě.“ Kývnul jsem a ještě se na ni pro jistotu usmál, aby si ji
Malin mohla odtáhnout opodál a vyžvanit jí nějaký čerstvý drb, který
slyšela od druhaček na holčičích záchodech.

„Tak zatím, Harry.“ A bylo to poslední, co jsem od Love Lawsonové ten
den měl slyšet.

Zbytek vyučování jsem strávil mlčky v zadní lavici. Louis se snažil
dělat různé vtípky, aby mě rozesmál, ale marně. Musel jsem pořád
přemýšlet nad Love a nad jejím sladkým úsměvem, který mi poprvé a
naposled věnovala před pár hodinami. Měl jsem jí říct, že se chci
takhle bavit dál, že ji chci někam pozvat. A ne jí jenom nosit
učebnice do skřínky za to, že mi napověděla při hodině.

S posledním zvoněním jsem ze školy vypadnul stejně tak rychle, jako
jsem přišel. Do uší jsem si dal sluchátka a na plný pecky si pustil
The Neighbourhood, abych aspoň na chvilku nemusel vnímat okolní svět.
Jakmile se tempo písničky zrychlilo, rozběhl jsem se. Cítil jsem, jak
se mi zvyšuje tep a vztek pomalu utichá.

Běžel jsem asi čtyři bloky, než jsem se konečně dostal domů.

Těšil jsem se na klid a ticho domova, ale jakmile jsem otevřel dveře,
rozloučil jsem se se svojí představou harmonické domácnosti.

V botníku bylo mnohem víc bot než normálně. Povalovaly se tam tři páry
navíc, z toho dva byly miniaturní velikosti. Taky na věšáku viselo o
tři bundy víc, opět dvě z nich měly maličkou velikost. Začínalo mi to
docházet.

„Strejdo Harryyyyy!“ vykřiklo malé stvoření, které se na mě sápalo a
dožadovalo se pozornosti.

Než jsem se vzpamatoval, držel jsem tu malou potvůrku v náručí a
objímal ji. Její malinkaté ručičky probíraly moje kudrliny, za které
občas nechtěně zatahaly. Tiskla se ke mně, jako bych byl velký plyšový
medvídek z hračkářství Toys ´R´ Us.

„Ahoj, Harry.“ Uchechtl se známý ženský hlas u dveří. Byla to má
milovaná sestřička Gemma.

„Gemmo? Kde jste se tu vzali?“ na rtech se mi vyrýsoval překvapený
úsměv. Pořád jsem v náručí držel malou Anne, kterou jsem jen tak
nehodlal pustit.

Naposledy jsem svou sestru a její děti viděl před šesti měsíci, když
jsme je s mámou jeli navštívit do Birminghamu, kde sestra žila se svým
novým přítelem. Bylo to na čtvrtých narozeninách naší malé Anne.
Přivezli jsme spoustu dárků a velký dvoupatrový dort, abychom Anne
udělali radost. Gemma si tyhle věci nemohla dovolit. Jako svobodná
matka na mateřské moc peněz neměla a její časté střídání partnerů tomu
taky dvakrát nepomáhalo.

Vždycky jsme se jí s mamkou snažili nějak pomoct. Kdykoliv jsem
vydělal nějaké peníze, posílal jsem je rovnou Gemmě. Taky část mamčina
platu chodila pravidelně na Gemmin účet.

Gemma se za to vždycky styděla. Nikdy nedokázala přiznat, že by děti
sama neuživila. Ale i když toho Gemma měla hodně a starosti jen
přibývaly, úsměv jí z tváře nemizel.

„Nejspíš se teď budeme vídat častěji.“ Pousmála se a vzala si ode mě Anne.

„Jak to myslíš?“ zamračil jsem se. Tušil jsem, s čím na mě vyrukuje,
ale stejně jsem si nebyl stoprocentně jistý.

„Budeme tu teď nějaký čas bydlet… my všichni.“

-----------------
Je to tu. Dokopala jsem se k tomu a konečně to tady máte! Doufám, že příště bude aktualizace rychlejší... Doufám.

--Sabine--