Love /H. S. FF, CZ/

thirty two - What the hell?!

Love

„Harry, nech toho!“ zasmála jsem se se zavřenýma očima, když jsem
ucítila šimrání na své tváři. Věděla jsem, že to je on, tohle by mu
bylo podobné. „Harolde,“ zavrtěla jsem se a otevřela oči. Bohužel to
nebyl Harry. Byla to Prada, otráveně se na mě dívala a dožadovala se
mojí pozornosti.

Tomu říkám opravdu snové probuzení.

„Harry?“ odstrčila jsem Pradu a podívala se na druhou půlku postele,
kde měl být Harry. Místo něj tam ležel papírek s jeho rukopisem.

Šel jsem pro snídani,
Harry. xx

Pousmála jsem se nad jeho roztomilým vzkazem a protáhla se ještě
předtím, než jsem vstala z postele. Rovnou jsem zamířila do koupelny,
kde jsem si vyčistila zuby a stáhla si vlasy do culíku. V domě bylo
ticho, a tak jsem předpokládala, že Liam ještě určitě spí.

Pokud šlo o Liama, nebyl zrovna ranní ptáče. Když byl malý, vždycky
jsem ho do školy musela budit, nikdy nevstal sám od sebe a ještě
naříkal, že chce spát alespoň pět minut navíc. Teď, i když je o dost
starší, se tahle rutina pořád drží. Pokud si ovšem nenařídí několik
budíků, které ho s troškou naděje dokážou vzbudit.

No, někdy ano.

Vzala jsem do náruče Pradu, která netrpělivě vyčkávala u zavřených
dveří. Společně s ní v náruči jsem vyšla z pokoje s úmyslem vzbudit
Liama. Přeci jen už bylo po desáté a já si byla jistá, že by určitě
nechtěl propásnout snídani. A i kdyby ji propásnout chtěl, tak mu
rozhodně nedovolím spát takhle dlouho. Věřím, že by klidně dokázal
spát až do pěti do odpoledne, kdyby chtěl.

Liam je v tomhle vážně hroznej.

Pustila jsem Pradu na zem, abych mohla otevřít dveře do Liamova
pokoje. Snažila jsem se dveře potichu otevřít, ale tak trochu jsem
zapomněla na jejich skřípání, které vydávají při každém otevření.

Řekněme, že jsem udělala strašnej rámus, i když jsem původně nechtěla.

Naskytnul se mi pohled do tmavého pokoje, kde skoro nebylo vidět na
krok. Liam měl zatažené žaluzie, takže sem nepronikal ani paprsek
světla. Rozhodla jsem se vydat do útrob pokoje, abych žaluzie
roztáhla. Cestou jsem šlápla na pár kousků oblečení, které se
povalovaly po zemi, ale jinak jsem se úspěšně vyhla všem nástrahám,
díky kterým bych si klidně mohla zlomit vaz. Když jsem se konečně
ocitla u okna, mohla jsem žaluzie vytáhnout. Do pokoje proniklo
světlo, a já se po něm tak mohla porozhlédnout.

V Liamově pokoji byl neskutečný nepořádek, na psacím stole se válely
popsané i zmačkané papíry, po zemi se povalovalo špinavé – a někdy i
čisté – oblečení a třešničkou na dortu bylo špinavé akvárium zanesené
řasami, které tomu všemu dominovalo. Zavrtěla jsem nad tím vším hlavou
a otočila se k posteli, což mi způsobilo další šok.

Co to sakra…?

Liam v posteli nebyl sám. Jeho polonahé tělo se tisklo k dalšímu
polonahému tělu, které patřilo Zaynovi. Objímali se, na jejich tvářích
hrály malé úsměvy, spokojeně oddychovali.

Liam je gay?? Cože? Jak? Proč? Cože?

„Já mám asi halucinace!“ tentokrát jsem svoje myšlenky neudržela v
hlavě, tohle jsem vyslovila až příliš hlasitě. Ti dva sebou trhli,
okamžitě se probudili a vyděšeně se vymrštili do sedu. Všichni tři
jsme na sebe šokovaně hleděli. Nikdo nevěděl, co říct, tahle situace
nejspíš mluvila za nás všechny.

„Uhm, já… omlouvám se, jen- jen jsem tě přišla vzbudit a- a-“ „To je
dobrý, Love.“ přerušil mě Liam a rukou mi naznačil, ať s tím svým
koktáním přestanu. „Tak já… asi půjdu.“ nervózně jsem se zasmála a
otočila se ke dveřím. „Love, počkej!“ Liam urychleně vstal z postele,
bohužel ale nedomyslel, že na sobě nemá žádné oblečení. „Panebože,
mohl by ses aspoň oblíct, prosím?“ rukou jsem si zakryla oči a snažila
se představovat si, že tohle se vůbec neděje a já jsem na havajský
pláži.

Kéž by.

Mezitím, co Liam hledal mezi hromadou oblečení na zemi svoje boxerky,
jsem se přesunula na chodbu a snažila se to všechno vstřebat. Hluboce
jsem dýchala, byla jsem z toho vážně vedle. Přemýšlela jsem, jestli
jsem třeba přehlédla nějaké znaky, co by mi napovídaly, že je Liam
gay. Doteď jsem si myslela, že je na holky, ostatně vždycky jejich
pozornost dost přitahoval, na škole byl o něj docela zájem, a tak mi
to prostě nešlo do hlavy.

No, hádám, že teď už mají všechny holky smůlu.

Jak tak přemýšlím, mohlo mi tohle všechno docvaknout mnohem dřív. Se
Zaynem se stýkal nějak podezřele často, takže mi mělo dojít, že mezi
sebou mají více, než přátelství. Nedělali spolu žádnej pitomej článek
do novin, všechno to předstírali!

Zajímalo by mě, jak dlouho tohle všechno předstírali.

„Love, můžeme si promluvit?“ Liam konečně vylezl z pokoje, přičemž za
sebou zavřel dveře.

Neboj, Zayn ti určitě neuteče.

„No, ráda bych.“ přikývla jsem a vydala se dolů po schodech. Gestem
ruky jsem mu naznačila, ať mě následuje. Rozhodně jsem to nechtěla
probírat přímo před jeho pokojem. Vevnitř byl Zayn a já nechtěla, aby
náš rozhovor slyšel.

„Takže,“ začala jsem a stoupla si před něj, přičemž jsem dala ruce v
bok. „Jsi na mě naštvaná?“ přerušil mě a nasadil svůj štěněčí pohled.
„Jasně, že ne! Proč bych měla?“ nechápavě jsem svraštila obočí k sobě.
„Protože jsem tě možná zklamal, když nejsem na holky.“ pokrčil rameny.
„Li, ty mě nikdy nezklameš, dobře? Jsi můj bráška a já chci, abys byl
šťastnej, to si pamatuj.“ pousmála jsem se na něj. „Takže se na mě
nezlobíš?“ po jeho tváři se rozlil úsměv. „No, možná jsi mi to mohl
říct a nehrát to divadýlko se školníma novinama, ale ne, nezlobím.“
usmála jsem se na něj a napřáhla k němu náruč. „Pojď sem!“ přitáhla
jsem si ho k sobě a pevně ho objala.

„Něco jsem prošvihnul?“ v obýváku se najednou objevil Harry s
papírovými pytlíky v ruce.

---------------------------------

Lol, kapitola o ničem.

Omlouvám se, že je tahle kapitola kratší a taky se omlouvám, že je tak
straaašně moc o ničem.

Ale! Zase jsme vyřešili Liamovu sexualitu, takže zas tak o ničem to nebylo! :D

I když s touhle kapitolou moc spokojená nejsem, přesto doufám, že se
vám líbila a slibuju, že příští kapitola už bude o něco lepší!

--Sabine--