Love /H. S. FF, CZ/

seven - Bro

p.a. Sheeran svou tvorbou opět nezklamal, kluk jeden šikovnej! Koukejte si pustit New Man, šup šup!

Harry

Věřil jsem jí.

Věřil jsem, že se to mezi námi změní a my dva budeme něco víc, než jen
spolužáci. Naivně jsem doufal v nějaký zázrak.

Ale ona je pro mě nedosažitelný cíl. Je jako hvězda, která září pro
vyvolené, mezi kterými nejsem a nikdy nebudu. Měl jsem nad tím
přemýšlet dřív, než jsem se ji vůbec rozhodl oslovit. Chvilku to
vypadalo vážně nadějně, vypadalo to, že mi věří a že mě chce poznat
tak, jako já ji. Ale nejspíš jsem se v ní spletl.

Byl to úžasný pocit, držet ji v náručí a mluvit s ní. Vyvolalo to ve
mně několik pocitů, které jsem předtím nikdy necítil. Na chvíli jsem
si připadal opravdu výjimečně a důležitě. Na chvíli měl můj život
smysl, všechno do sebe začalo zapadat. Cítil jsem se šťastnej.

Dokázal jsem jen sedět v lavici a koukat do blba. Bylo by to všechno
jiné, kdybychom se začali bavit už dřív? Bylo by všechno jiný, kdybych
nebyl takovej srab?

„Harry!“ někdo mi mával rukou před obličejem. Promnul jsem si unavené
oči, abych se trochu probudil a vzhlédnul jsem k osobě, která se mě
snažila přivést zpátky do reality.

„Eh, říkal jsi něco?“ tázavě jsem se podíval na Louise. „Jo, ptal jsem
se, jestli jdeš do klubovny. Domlouvali jsme se.“ Koukal na mě jako na
toho největšího idiota.

Chvilku jsem přemýšlel, co jsem mu to vlastně odkýval, když jsem byl
mimo. Bohužel jsem si na nic nevzpomínal, a tak jsem jen zakýval
hlavou na souhlas.

„Fajn. Buď tam do pěti minut.“ Přikázal mi a zmizel ze třídy.

K mému překvapení ve třídě už nikdo kromě mě nezbyl. Židle byly
zvednuté a dokonce i tabule byla smazaná. Musel jsem být hodně
ponořený ve svých myšlenkách.

Konečně jsem se zvednul a uklidil si všechny učebnice do tmavomodrého
batohu. Dal jsem židli na oprýskanou lavici a vydal se loudavým krokem
ke školní klubovně, která se nacházela přímo naproti vrátnici. Chodby
školy byly prázdné a tiché, jako by tu nikdy nikdo neprošel. Po
poslední hodině se pokaždé všichni sbalí a nebývá tu ani noha, až na
některé výjimky.

V prvním pololetí prváku byl právě Louis jedním z těch, kteří tu
zůstávali déle, než museli. Strávil až tři hodiny navíc ve školní
knihovně, kde se učil algebru a literaturu, které mu nikdy nešly
stejně jako mě. Málem propadnul, ale naštěstí to na poslední chvíli
vytáhnul, za což jsem na něj byl vážně pyšnej. Co bych pak dělal bez
tak skvělýho kámoše jako je on?

Díky Louisovi byly moje dny ve škole vždycky o něco lepší. Nevím,
jestli to bylo kvůli jeho úžasným vtipům o učitelkách nebo díky jeho
vytrvalosti vůči mému neustálému ignorování a nezájmu, ale tenhle kluk
mi zkrátka přirostl k srdci.

Otevřel jsem staré dveře klubovny, které připomínaly spíš vchod do
tajemné komnaty, a vešel dovnitř. Klubovna se na první pohled mohla
zdát jako nudné místo pro šprty, ale v tomhle případě zdání klamalo.

Na konci uzoučké chodby se nacházely dveře, za kterými byla místnost s
pingpongovým stolem a dvěma sedacími pytli. Nalevo stály další dveře,
které vedly do společenské místnosti, kde na zdi visela středně velká
plazmová televize. Naproti televizi byl malý žlutý gaučík, kam se
vešlo asi pět lidí.

Přestože klubovna nabízela celkem dost možností, jak si zpříjemnit čas
ve škole, chodilo sem jen málo lidí. Já s Louisem jsme se tu scházeli,
když jsme potřebovali něco vyřešit nebo si prostě jen tak odpočinout
od všech starostí. Bylo to takové naše útočiště.