Love /H. S. FF, CZ/

two - Pretty blouse

Love

Vždycky jsem věřila v pravou lásku. V takovou, jakou měli moji rodiče.
Z jejich velké lásky jsem vznikla já, a tak vůbec nebyla náhoda, že
mne pojmenovali právě Love.

Když jsem byla malá, mamka mě zapsala do dramatického kroužku. Bylo mi
teprve deset, když jsem dostala roli Julie. Pamatuju si to detailně.
Uprostřed představení jsem si nemohla vzpomenout na jediné slovo z
textu, a tak jsem se snažila improvizovat, což nabralo dočista jiný
obrat, než mělo, a moje první představení skončilo velkým trapasem.
Bylo mi přece jenom deset, dalo se čekat, že to pokazím.

Po téhle negativní zkušenosti jsem nechtěla mít s dramatickým kroužkem
nic společného. Mamka mě odhlásila a já se věnovala alespoň čtení a
amatérskému psaní příběhů.

Nakonec jsem zůstala jen u čtení. Milovala jsem Obraz Doriana Greye a
především Malého Prince.

Knížky byly něco jako moje kamarádky, které mě nikdy neopustí. A i
když jsem kamarádek a kamarádů měla dost, stejně jsem svůj volný čas
trávila radši čtením. Připadalo mi, že knížky mi rozumí nejlíp.

Otevřela jsem skřínku a vyndala z ní potřebné učebnice na příští dvě
hodiny literatury. Nezapomněla jsem ani na dárek pro Malin k jejím
narozeninám, který jsem si do skřínky dala už týden zpátky. Byl
zabalený v růžovém papíru s namalovanými rtěnkami a převázaný
elegantní černou mašlí.

Dala jsem ho do dárkové taštičky a zamkla skřínku.

„Kam jdeš, krásko?" uslyšela jsem za sebou Niallův hlas. „Obyčejné
ahoj by stačilo," zasmála jsem se a otočila se čelem k němu. „Tak kam
jdeš?" políbil mě na čelo. „Mám literaturu," mrkla jsem na něj.

Chvilku se na mě jen díval. Ve tváři měl pobavený výraz, jako by se mu
na mě snad zdálo něco vtipného. Typický Niall.

„Co je?" zamračila jsem se a chtěla si udržet seriózní obličej, ale
nakonec jsem se neubránila úsměvu. „Jsi hrozně malinká, víš?" pošeptal
mi do ucha a zasmál se, přičemž mi dal malý polibek na rty.

Niall střídal dvě nálady. Jednou žertoval, smál se a choval se jako
pravý gentleman a podruhé byl protivný, celý den se mračil a všechno
mi vyčítal. Proto jsem mohla být ráda, že dnešek je jedním z těch
lepších dnů.

„Nemůžu za to, že mě málo krmili, když jsem byla malá," zatvářila jsem
se smutně. „Tak teď bys to měla dohnat," laškovně mrknul a přitáhnul
si mě k sobě za boky. „Zvu tě dneska na večeři. V šest tě vyzvednu,
tak buď připravená, ano?" usmál se. Přikývla jsem a úsměv mu oplatila.

Ještě předtím, než odešel, mi věnoval malý polibek. Nestačila jsem se
divit jeho chování, ale rozhodně jsem se ho nechtěla na nic vyptávat,
abych jeho dobrou náladu nijak nezkazila.

Rozhodla jsem se, že se tím až do večeře nebudu nijak zvlášť zabývat a
vydala jsem se do třídy.

Jako obvykle byl v naší třídě hluk. Jelikož bylo pondělí, všichni si
potřebovali sdělit, co úžasného o víkendu dělali a čí párty byla
nejlepší – respektive kolik alkoholu vypili a kolik pivních stojek za
večer udělali.

Tenhle styl života mě nebavil. Jasně, občas jsme s Malin a s dalšími
našimi kamarádkami zašly do klubu a opily se, ale nemusely jsme
vymetat každou párty, na kterou nás pozvali.

Opětovala jsem pozdravy mých spolužáků a spolužaček a posadila se do
druhé lavice vedle Malin. Moc jí to slušelo. Tělo jí obtahovaly
nádherné světlounce růžové šaty poseté malými černými mašličkami. U
krku měly bílý límeček, což jim dodávalo na roztomilosti.