Love /H. S. FF, CZ/

eleven - Good advice

Love

„Opravdu na té chatě budeš celý týden?“ vysunula jsem spodní ret a
zatvářila se smutně na svého bratříčka, který si plánoval odjet na
chatu s kamarády a mě tu nechat samotnou celý dlouhý týden.

„Ale no tak, ty to tady zvládneš,“ povzbudivě se usmál, přičemž si
postupně balil věci do tašky. „Jdi někam třeba s Niallem…“ navrhnul
mi.

„Liame, tys mě včera neposlouchal? Říkala jsem ti, že jsme se
pohádali,“ protočila jsem nad ním oči. „No tak se usmiřte.“ jednoduše
pokrčil rameny jako by to byla ta nejtriviálnější věc na světě.

Místo odpovědi jsem mu věnovala otrávený obličej, abych ukázala, že se
s Niallem ani náhodou usmiřovat nebudu. A už vůbec ne tenhle týden.

„A co ten… Harry?“ zahýbal obočím. „Harry? No, ten je na mě nejspíš
hodně naštvanej.“ povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla na
esemesku, kterou mi včera večer poslal.

Nedokázala jsem mu ani odpovědět, vlastně ani nebylo co. Všechno, co
mi napsal, vyznělo naprosto jasně – my dva už spolu nikdy nepromluvíme
ani slovo.

„Proč je na tebe naštvanej?“ Liam nechápavě svraštil obočí k sobě.
„Vždyť víš proč. Prostě jsem neměla dělat, jako by se nic nestalo…“
pokývala jsem hlavou, jako bych si právě teď uvědomila svoji chybu.

Proč jsem na něj byla tak hnusná? Ten večer mě zvládnul utěšit a
pomohl mi tak, jak bych to od nikoho nečekala. Harry byl přesně
takový, jakého jsem ho v tu chvíli potřebovala. Nebyl to žádný hrubý
Niall, který na mě věčně řve. Byl to ten hodný Harry, u kterého jsem
se cítila v bezpečí, i když se skoro vůbec neznáme.

„Ale napsala jsi mu tu esemesku, ne?“ ujišťoval se Liam. „Jo, ale
pořád je naštvanej.“ pokrčila jsem bezradně rameny. „Tak za ním běž.“
povzbudivě se usmál a zapnul cestovní tašku napěchovanou jeho věcmi.
Nechápu, jak se mu tam mohlo vejít takové množství oblečení.

„Jak- jak mám za ním asi jít?“ rozhodila jsem rukama a nasadila
nechápavý obličej. „Normálně. Přijdeš, omluvíš se mu a všechno bude v
pohodě,“ sednul si ke mně na postel. Objal mě jednou rukou a přitáhl
si mě těsně k sobě.

„Tebe přece nemůže odmítnout žádný muž.“ dobíral si mě a začal mě lechtat.

Věděl, že se při lechtání nikdy neubráním hysterickému smíchu. Když
jsme byli malí, lechtal mě skoro pořád, protože věděl, že jedině tak
mě dokáže přeprat. Využíval toho téměř pořád, takže jsem proti němu
byla v podstatě bezbranná, i když byl o rok mladší. Liam a já jsme si
perfektně rozuměli skoro za každých okolností.

„Dost, no tak, už dost!“ smála jsem se tak moc, že mi skoro došel
dech. Snažila jsem se bránit, ale bylo to marné.

„Fajn. Ale slib, že za ním zajdeš. Je hrozný tady celej den poslouchat
to tvoje kňourání a litování se,“ popíchl mě alespoň slovně, když už
se mě konečně uráčil pustit ze svého sevření.

„Dobře, zajdu.“ přikývla jsem nakonec a usmála se na něj. „To jsem
chtěl slyšet!“ ukázal na mě prstem.

„Za deset minut mě tady vyzvedne kamarád,“ podíval se na značkové
hodinky, které obepínaly jeho zápěstí. Dostal je k šestnáctým
narozeninám a prakticky je už nesundal.

„Dobře. Budeš mi chybět,“ stáhla jsem ho do těsného objetí. „Je to jen
na týden.“ zasmál se a pohladil mě po zádech. „Ale stejně… jsi můj
nejoblíbenější brácha.“ sevřela jsem ho ještě pevněji.