Love /H. S. FF, CZ/

twenty one - Woman

Harry

Nechat se zmlátit od Nialla Horana, krále všech sráčů, byla ta
největší potupa, jakou jsem kdy zažil. Kdyby mě nepřevrátil na záda a
nezačal do mě bušit, jsem si jistej, že bych tu bitku vyhrál. Zejtra
to určitě bude vědět celá škola, všichni si budou povídat o tom, jak
Harry Styles, ten divnej ze třeťáku, dostal na prdel od frajírka celý
školy.

A možná se bude povídat o něčem jiným…

Možná si všichni budou šeptat, že se s Niallem, tím namacharovaným
týpkem, rozešla nejkrásnější holka ze všech třeťáků.

Alespoň teda doufám, že se rozešli, jinak bych to už vážně nevydejchal.

Moc jsem během jejich hádky nevnímal jejich slova, vlastně jsem je
kvůli bolesti skoro všechny neslyšel. Vnímal jsem jenom Love, která se
nade mnou skláněla a starostlivě se mě ptala, jestli jsem v pořádku.
Musel jsem jí říct, že jsem. Kdybych jí řekl pravdu o mým žebru, který
asi nebude jenom naražený, chtěla by mě odvézt do nemocnice. A já
nesnáším nemocnice. Jako malej jsem tu strávil skoro tři měsíce se
zánětem mozkových blan. Fakt to nebylo příjemný, takže nemocnici už
nechci ani vidět. Sice nevím, jak utajím tu nesnesitelnou bolest při
každým nádechu, ale to už je vedlejší.

Hlavní je, že jsem teď v jejím pokoji, ležím na její posteli a ona mě ošetřuje.

„Ještě ti vyčistím ten ret, máš ho natržený,“ informovala mě, když mi
vyčistila obočí, který díky bohu snad nebude potřebovat sešít. Jen
jsem přikývnul na souhlas a pozoroval ji, jak se nade mnou sklání.

Sledoval jsem každý její pohyb, ale hlavně jsem se zaměřil na její
rty, které měla pootevřené od soustředění. Čistila mi rány s takovou
pečlivostí a něžností, bylo vidět, že se snaží, aby mě to nebolelo.

Mohl bych ji pozorovat hodiny a hodiny.

„Promiň,“ špitla, když palcem zavadila o můj spodní ret. Moje ruka
vystřelila k její tváři, chtěl jsem si ji k sobě přitáhnout a políbit.
Očima jsem přejížděl z jejích očí na její rty, přemýšlel jsem, jestli
oba dva myslíme na to samé. Nebyl jsem si jistý, jestli to mám udělat.
Jestli mám spojit naše rty v jedny.

Ale nemohl jsem si pomoct…

Pomalu ale jistě jsem si ji přitahoval blíž. Zdálo se, že se mi
nechystá jednu vrazit, a tak jsem pokračoval. Ten moment, kdy se moje
rty dotkly jejích, byl jako euforie. Motýl, kterého jsem měl
vytetovaného na břiše, jako by se rozletěl po místnosti. Všechno bylo
najednou fajn, nemyslel jsem na nic jiného, než na její měkké růžové
rty, které se otíraly o ty moje. Nemohl jsem se toho nabažit, přál
jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Moje ruce sklouzly na její
boky, stahoval jsem si ji k sobě. Naneštěstí jsem si ji k sobě přitáhl
až moc. Její tělo spadlo na moje oslabené žebro a já byl nucen ten
nádherný okamžik zkazit.

„Au.“ syknul jsem bolestí, a tak se odtáhnul od jejích neskutečně
sladkých rtů. „Proboha, promiň!“ vyjekla a slezla ze mě. V tu chvíli
jsem si nadával za to, že jsem to prostě nevydržel a nelíbal ji déle,
než mi bylo přáno. „Neomlouvej se, jenom… to trochu bolelo.“ zasmál
jsem se, abych odlehčil situaci. „Co tě přesně bolí?“ starostlivě si
mě prohlédla od hlavy až k patě. „Žebro, tady.“ ukázal jsem si na
místo, kde bylo ono zraněné žebro. „Můžu se na to podívat?“ její modré
oči se hluboce dívaly do těch mých zelených.

Vím, kam tím míříš, holka!

„Jo,“ pokrčil jsem rameny a předklonil se, abych si mohl sundat
tričko. „Je to tohle žebro.“ ukázal jsem na žebro napravo od
vytetovaného motýla, když jsem si tričko sundal. Tvořila se mi tam
modřina, to místo bylo lehce nateklé. „Co když je to zlomený?“ jemně
po tom místě přejela prstem. Zatřásl jsem se a vytvořila se mi husí
kůže tam, kde se mě dotkla.

Tohle nevydržím.

„Bylo by lepší, kdybychom jeli do nemocnice, Harry,“ řekla tiše a
znovu se něžně dotkla mé nahé kůže. „N-nechci do nemocnice.“ chtěl
jsem, aby se mě dotýkala víc. Tak moc jsem chtěl. „Proč tam tolik
nechceš?“ zajímalo jí. Přisunula se ke mně blíž, což zapříčinilo, že
mi srdce začalo tlouct jako o závod.

Do prdele, musím se uklidnit. Hned.

„Když mi bylo deset, strávil jsem tam tři měsíce. Měl jsem zánět
mozkových blan,“ stručně jsem vysvětlil a snažil se ovládat svoje
myšlenky i svoje tělo. „Mám z toho trochu blok, není mi příjemný tam
bejt.“ pokrčil jsem rameny. „Ale tím, že se z toho budeš mít strach,
to nijak nevyřešíš.“ zavrtěla hlavou. „Navíc jestli to máš zlomený,
tak tam vážně musíme jet co nejdřív.“ trvala na svém. „Ále, nic to
není…“ mávnul jsem nad tím rukou. Chtěl jsem tu nemocnici nějak
zapovídat, abychom se s Love mohli věnovat tomu, co jsme před chvílí
začali. „Harry,“ zamračila se na mě. „Musíme tam jet.“ přikývla
rozhodně a zvedla se z postele. „A co za to?“ ušklíbnul jsem se.

Něco za něco, krásko.

„Co?“ zasmála se. „No, co dostanu za to, když tam pojedu?“ usmál jsem
se svým přiblblým úsměvem. „Odměnou ti bude zdravý žebro,“ mrkla na mě
a chystala se vyjít ze dveří jejího pokoje. „Když do tý nemocnice
pojedu, dáš mi pusu.“ pokračoval jsem ve smlouvání ceny za mojí odvahu
jít do tý zpropadený nemocnice. „To záleží na tom, jak moc budeš
křičet, až tě tam povezeme.“ na jejích rtech se vytvořil pobavený
úsměv. „Potvoro.“ zasmál jsem se a sednul si, abych se nějak mohl
zvednout z postele.

„Takže platí?“ zeptal jsem se s úsměvem, když jsem se konečně zvednul.
Už jsem se udržel na svých vlastních nohách, za což jsem byl nesmírně
rád. „Nevím,“ pokrčila ledabyle rameny a dělala, že ji to nezajímá.
Pobaveně jsem nad ní zavrtěl hlavou a došel tu mezeru mezi námi. „Ale
víš.“ chytil jsem její bradu mezi dva prsty. Pozvednul jsem ji, abych
ji mohl znovu políbit, ale utekla mi dřív, než jsem to stačil udělat.
„Tak pojď, Harry, nemocnice čeká!“ vysmála se mi a vyrazila ze dveří
rovnou na chodbu k Liamovu pokoji.

Tahle holka je taková potvora.

Ale neříkám, že se mi to nelíbí.

--------------------------------
Kratší, než obvykle, já vím:). Určitě mě za to milujete, že jo?

Poslední dny nemám moc chuť něco psát, tak nějak jsem se ztratila v
přemýšlení o lidské společnosti, ve které se pohybuju a chytla jsem z
toho menší depresi. Popravdě mám chuť se pozvracet ze všech těch lidí,
které kolem sebe mám. Ale to se spraví, snad.

Omlouvám se za délku kapitoly, ale slibuju, že další bude brzo!

Miluju vás a vždycky budu.

Vote a koment potěší <3.

--Sabine--