Love /H. S. FF, CZ/

twenty six - Chaos

Love

Společně s malým Edem, kterého jsme dali do kočárku, jsme byli na cestě k Louisovu domu. Přemýšlela jsem, jak se asi Louis cítí a jestli mu nějak pomůžou naše řeči a utěšování. Snažila jsem se promyslet, co mu řeknu, abych z pusy nevypustila něco nevhodného, což dělám nevědomky docela často.

Harry skoro celou cestu mlčel. Jen jednou prohodil něco v tom smyslu, že snad Louis bude v pořádku a víckrát nepromluvil.

Chápala jsem ho. Ostatně jsem po něm ani nevyžadovala, aby mluvil, už takhle vypadal dost zkroušeně. Mrzelo mě ho takhle vidět, doufala jsem, že se jeho nálada časem zlepší, ale ani zdaleka na to nevypadal.

Měli jsme mezi sebou asi dvoumetrovou mezeru, což mi dost vadilo, a tak jsem ji po chvíli došla a chytla ho za ruku. Propletla jsem si s ním prsty a povzbudivě se na něj usmála ve snaze ho alespoň trochu uklidnit. Usmál se na mě zpět, sice trochu smutněji než obvykle, ale mohla jsem být vděčná aspoň za tento malý úsměv.

„Jak dlouho spolu s Louisem kamarádíte?“ prolomila jsem to ticho, které mezi námi panovalo. „Od prváku.“ pousmál se a na chvíli se odmlčel, pak pokračoval. „Vlastně jsme se seznámili ještě dřív, než jsme vešli do třídy.“ zasmál se. „Vážně?“ zvědavě jsem se na něj podívala. „Jo, potkali jsme se na školních záchodech. Omylem jsem do něj strčil a všechno, co jsem ze sebe dokázal vydat, bylo ‚oops‘.“ v jeho tvářích se vytvořily ďolíčky. „On se jen zasmál a odpověděl mi ‚ahoj‘, a tak jsme se od toho dne začali bavit.“ dopověděl svůj neobvyklý příběh o jejich seznámení.

Byla jsem ráda, že se na chvilku zase smál. Navíc tahle story pobavila i mě, a tak jsme se tomu zasmáli oba. Opravdu bych nečekala, že na záchodech můžete potkat svého nejlepšího kamaráda. Já a Malin jsme se potkaly docela obyčejně, tedy na základce, když se se sem přistěhovala z Norska, takže jsme neměly žádnou zajímavou storku o našem seznámení.

Kromě Malin jsem nikdy žádnou jinou nejlepší kamarádku neměla. Byla první, s kým jsem vždycky sdílela úplně všechno a první, komu jsem se pravdivě svěřovala, aniž bych se bála, že prozradí něco z mého soukromí. Navzájem jsme v sobě měly velkou jistotu, byly jsme jedna pro druhou takový záchranný bod, když se zdálo, že je všechno proti nám. Byly jsme prostě dvě nerozlučné kamarádky.

„Tady Louis bydlí,“ Harry ukázal na velký rodinný dům, který se nacházel na konci bloku, jímž jsme právě procházeli. Byl stylizovaný do typického anglického stylu, což nebylo vůbec překvapivé.

Louis se zdál na první pohled jako typický Angličan se silným britským přízvukem. I když jsem ho moc neznala, vždycky se mi jevil jako sympatický kluk, ale občas mi v hodinách literatury připadal trochu jako nezdvořák.

Ale stejně se jeho vtipům vždycky směju, to si musím přiznat.

„Není jeho dům moc velký?“ ještě jednou jsem si barák přeměřila pohledem. „Viděla jsi někdy všechny Louisovy sourozence? Do malýho by se rozhodně nevešli.“ rozjel se s kočárkem na příjezdovou cestu Louisova obrovského domu.

Ani mě nenapadlo, že by Louis měl nějaké sourozence.

„Kolik sourozenců má?“ zeptala jsem se ještě předtím, než jsme vyšli k vchodovým dveřím. „Přesně šest.“ pousmál se a natáhl se blíž ke dveřím, aby mohl zazvonit.

Šest sourozenců? Pane jo!

„Ahoj?“ ve dveřích se hned po zazvonění vynořila holka, kterou bych tu ani v nejmenším nečekala. Malin.

„Malin?“ vyjekla jsem překvapením a udiveně jsem se na ni podívala.

Co ta tady dělá?

„Love?“ s úplně stejným překvapením se podívala ona na mě.

No, to je teda prekerka.

„Co děláš u Louise?“ Harry si Malin přeměřil znechuceným pohledem. „Na to samý bych se mohla ptát vás obou.“ vyprskla nepříjemně.

Absolutně nic mi nedávalo smysl. Neměla jsem nejmenší tušení, proč se Malin nacházela v Louisově domě. Nikdy o Louisovi nepromluvila ani slovo, ani jsem je nikdy neviděla bavit se. Spíš to vypadalo tak, že by si o něj neopřela ani kolo, vždycky nad ním ohrnovala nos.

Tak co potom dělá v jeho baráku?

„Kde je?“ Harry odstrčil Malin stranou a vydal se do vnitra domu, takže jsem před vchodem zůstala stát sama s Edem a Malin.
„Vysvětlíš mi to?“ nadzvedla jsem obočí, čekajíc na její vysvětlení celé téhle situace.

„Jsem stejně překvapená jako ty!“ rozmáchla dramaticky rukama. „To pochybuju.“ dala jsem ruce v bok.

„Nečekala jsem, že Nialla tak rychle vyměníš za někoho, kdo mu nesahá ani po kotníky.“ vypustila z pusy něco, za co jsem jí chtěla dát facku. „Nevyměnila jsem ho.“ procedila jsem skrz zuby. „Chová se jako kretén a ty to moc dobře víš, tak tady nekecej blbosti.“ snažila jsem se být v klidu. „Takže mi chceš říct, že s tímhle kudrnáčem, kterej tě nikdy nezajímal, teď trávíš většinu svýho času čirou náhodu?“ ironicky se zasmála. „A jak mi teda vysvětlíš to, že stojíš v baráku kluka, kterej ti přijde jako ten nejodpornější z celý třídy?“ vmetla jsem jí do tváře.

„Budete se tady ještě dlouho hádat? Louis by potřeboval trochu podpory i od vás dvou.“ protočil nad námi očima Harry, který najednou vykouknul za Malininou hlavou.

Obě dvě jsme zmlkly, nejspíš jsme si obě uvědomily, že jsou teď důležitější jiné věci, než naše nesmyslné hádky. Následovaly jsme Harryho prázdným domem do suterénu, odkud se linula hlasitá metalová hudba. Čím víc jsme se přibližovali, tím víc hudba sílila. Myslela jsem, že mi puknou ušní bubínky, ale musela jsem to nějak přetrpět.

Když jsme konečně sešli dlouhé schody, naskytl se nám pohled na Louisův pokoj. Všude bylo rozházené oblečení, v jednom rohu místnosti ležely staré gramofonové desky, z nichž některé byly rozbité na kousky. V podstatě by se v tom pokoji nenašlo jediné uklizené místo, všude byl strašný nepořádek.

A uprostřed toho všeho chaosu na posteli shrbeně seděl Louis. Měl obličej v dlaních a celý se třásl, jen tak tak se držel v sedu. Najednou se ve mně všechno sevřelo, bylo mi ho tolik líto. Nedokázala jsem si představit, jak strašně se teď musí cítit.

Harry došel k obrovským reproduktorům, ze kterých se linula metalová hudba, a ztlumil je na minimum. S Louisem to ani nehnulo, za to my jsme teď uslyšeli jeho hlasité vzlyky.

„Brácho, hej,“ Harry si sednul vedle Louise a vzal ho kolem ramen. Louis se na něj ani nepodíval, nejspíš nechtěl s nikým mluvit. „Víš, co potřebuješ? Potřebuješ se jít ožrat do nejbližšího klubu.“ drknul do něj ramenem.

No to snad nemyslí vážně.

----------------------
Jsem zpáááátky!

…ale zase odjíždím, takže moc nejásejte.

Hrozně se omlouvám, že díl nebyl už dřív, ale povedlo se mi ho napsat až dnes, tak se snad nezlobíte:)!

Doufám, že se vám díl líbil.

PS. Dosáhli jsme skoro už 3k reads! Miluju vás!!!

--Sabine--