Love /H. S. FF, CZ/

twenty four - Hard mornings

// díl je věnován mé úžasné kamarádce a věrné čtenářce TerezaBufkov //

Harry

Ráno bylo přesně takové, jaké jsem předvídal, že bude – strašné. Tím,
že v noci zmizela, mi nadělala spoustu starostí. Nevěděl jsem, kde je,
nevěděl jsem, kam odešla, ani z jakého důvodu opustila náš dům.
Nenechala mi jedinou zprávu, prostě nic, čím by mi sdělila, proč se
vypařila. Přesvědčoval jsem sám sebe, že zbytečně hysterčím a že je
Love určitě v pořádku, ale stejně jsem jí alespoň poslal esemesku:

Kde jsi? Všechno v pořádku?

Jakmile jsem zprávu odeslal, každou minutu jsem kontroloval mobil, zda
už mi neodpověděla. Když se mi po čtvrt hodině stále neozývala,
rozhodl jsem se sejít dolů s úmyslem si vzít nějaký prášek na bolest
kvůli nesnesitelné bolesti v žebru. Naštěstí mi doktor předepsal
týdenní klid, takže zbytek týdne nejspíš strávím doma v posteli, budu
se dívat na nudné sitcomy a nudit se jako nikdy.

Pokud mě ovšem nepřijde rozveselit Love, to by byla jiná.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě mamka, která připravovala pestrou snídani
pro celou rodinu. Zatím byla v kuchyni jen mamka, všichni ostatní
nejspíš ještě spali. „Dobrý.“ kývnul jsem na pozdrav a zasedl ke
stolu. Očima jsem těkal po místnosti, hledal jsem nějaký stopy po
Love, i když jsem předem věděl, že to bude marný.

„Nevíš, kdy odešla?“ tázavě jsem se podíval na mamku a zakousnul se do
máslového croissantu. „Asi v půl deváté. Usnul jsi.“ informovala mě a
obrátila lívanec na pánvi.

Koukám, že toho mamka ví zase jednou víc, než já.

„A říkala něco?“ ptal jsem se dál se značnou zvědavostí v hlase. „Jen
mi vysvětlila, jak se vlastně stala ta včerejší rvačka, když jsi to
sám nedokázal.“ dala ruce v bok a nasadila vyčítavý výraz. „Bála jsem
se o tebe, Harry. Nechaly jsme ti s Gemmou několik zpráv, volaly ti…“
její vyčítavý výraz se změnil v naštvaný.

Dobře, tentokrát byla naštvaná právem. Neuvědomil jsem si, kolik toho
napáchám, když o sobě nedám vědět. Jenže kdybych jí zavolal a řekl,
kde jsem, okamžitě by nasedla do auta a jela za mnou do nemocnice, kde
jsem svůj doprovod už měl. Zkrátka bylo na jednu stranu dobře nechat
jí takhle vydusit. Neříkám, že se necítím zodpovědný za jejich strach,
ale přece jenom to bylo docela zbytečný. Navíc Gemma mohla bejt pro
jednou rozumná a uklidnit mámu řečma jako „nic se mu nestalo“ a
„určitě bude v pořádku“ a ne vyvádět spolu s ní a myslet si, že už mě
dávno někdo zabil a zakopal hluboko pod zem.

Zatracený ženský.

„Jo, já vím, měl jsem to zvednout, promiň.“ radši jsem se omluvil a
zvedl ruce v obraném gestu, protože pouštět se s mámou do hádky by
nebylo dvakrát rozumné. „Ať už se to neopakuje.“ ukázala na mě nožem,
který právě držela ve své pravačce, a tak jsem radši pokýval hlavou na
souhlas, rozhodně jsem nepotřeboval nic namítat. Obzvlášť teď, když v
ruce držela nůž.

„Dobré ráno, rodinko.“ do kuchyně vešla Gemma společně s Edwardem v
náruči a Anne v patách. „Harry!“ rozběhla se ke mně Anne a vtáhla mě
do pevného objetí. „Co to tu máš?“ nahmatala obinadlo kolem mého
hrudníku a nadzvedla mi tričko, aby se mohla podívat, co je to za věc.
„Proboha, bráško, ty seš jelito.“ zavrtěla nade mnou hlavou Gemm, když
si sedala s Edem ke stolu naproti mně. Jen jsem s úšklebkem pokrčil
rameny a posadil si Anne na klín.