Love /H. S. FF, CZ/

six - Nothing happened

Harry

Včerejšek byl jeden z nejlepších dnů v mém životě.

Musel jsem se několikrát štípnout, abych se ujistil, že se mi to celé
nezdálo nebo jsem případně neměl halucinace. Opravdu to všechno bylo
jako sen. V jeden jedinej den přijela moje sestra s dětmi, které jsem
neviděl půl roku a večer mě holka, kterou miluju, sama od sebe objala.
Jak je tohle vůbec možný???

Asi jsem momentálně ten nejšťastnější člověk na světě. Co víc jsem si mohl přát?

Když jsem Love dával svoje číslo, na chvilku jsem přece jenom zaváhal,
aby si to nevyložila špatně. Nikdy jsme se nebavili, nikdy jsem se
neodvážil jí cokoliv říct a teď, když jsem konečně dostal šanci s ní
mluvit, bych si to nerad zkazil nějakou maličkostí. Nemůžu si dovolit
cokoliv posrat, protože mám konečně to, na co jsem čekal sakra dlouho
a nenechám si to jen tak vzít – ani mnou, ani nikým jiným.

Tohle všechno je šílený. Pořádně jsem se z toho ještě ani
nevzpamatoval, nevím, jak se mám chovat, až ji znovu uvidím postávat u
skřínky s úsměvem, který jí včera na tváři bohužel chyběl. A taky
nevím, jestli se udržím, až uvidím toho kreténa Nialla. Nejradši bych
s ním udělal krátkej proces, ale kvůli Love do toho radši nebudu
zasahovat, pokud by si to sama nepřála, nebo kdyby se mi nelíbilo, že
jí pořád dokola ubližuje.

Jestli bude potřeba, tak ho třeba zabiju.

„A kdy se vrátíš, strejdo Harry?“ zeptala se zvídavě malá Anne. Musela
zaklonit hlavičku, aby se mi mohla podívat do obličeje. Byla tak
roztomilá, že se mi vůbec nechtělo ji opouštět.

„Až skončí škola. Bude to chvilka.“ Usmál jsem se na ni a dřepnul si k ní.

Vlásky měla spletené do dvou krátkých copánků omotané dvěma gumičkami,
na kterých byly růžové mašličky. Vypadala úplně jako princezna díky
nadýchané fialové sukýnce, kterou si dneska ráno vydupala.

„Ale musíš slíbit, že hned přijdeš!“ přeměřila si mě zamračeným
pohledem, ale po chvilce se zase usmívala.

Kdopak to tu zdědil geny po strejdovi?

„To víš, že jo. Hnedka za tebou přijdu, slibuju.“ Pohladil jsem ji po
její buclaté tvářičce. „Jsi hodnej kluk!“ spokojeně se usmála, přičemž
mě objala svýma malýma ručičkama.

Naposled jsem se na ni usmál a vyrazil ze dveří rovnou na ulici.

Cesta do školy byla stejně obyčejná jako každý den. S tím rozdílem, že
na mých rtech celou cestu hrál úsměv. Hned jsem měl lepší ráno, když
jsem byl takhle pozitivně naladěný. Už dlouho jsem neměl důvod k
úsměvu, ale díky událostem, co se staly za posledních dvacet čtyři
hodin, jsem se nemohl úsměvu zbavit. Nejspíš to muselo vypadat, že
jsem si před odchodem z domu něco šlehnul, ale bylo mi to vcelku
jedno, užíval jsem si to.

Když jsem prošel vrátnicí ve škole, začal jsem se rozhlížet. Hledal
jsem Love. Potřeboval jsem se ujistit, že je po včerejšku v pořádku a
na tváři má ten její nádherný úsměv.

Doufal jsem, že včerejší náhoda nebyla jen pouhá výjimka nebo
vykolejení, kterého lituje. Proto jsem jí taky dal svoje číslo. Sice
je malá pravděpodobnost, že zavolá zrovna mě, když jí bude nejhůř, ale
alespoň malá šance tu je.

Vydal jsem se dlouhou chodbou ke skřínkám. Jednak proto, abych si vzal
učebnice a taky proto, že to bylo jediné místo, kde bych Love mohl
najít.

Cestou ke skřínkám jsem pozdravil pár lidí z nižších ročníků, které
jsem znal z různých párty nebo školních akcí, na které jezdilo hned
několik ročníků dohromady. Neměl jsem tyhle akce rád hned z několika
důvodů, ale ze všeho nejvíc mi vadily ty únavné cesty školním
autobusem, který projížděl zatáčky plnou rychlostí, takže většina mých
spolužáků si nazvracela do batohu, na což se opravdu skvěle dívalo.

Zastavil jsem se u skřínky s číslem 90 a odemknul ji. Periferním
viděním jsem zahlédl Love, která postávala s Malin u svojí skřínky.

Na tváři opravdu měla menší úsměv. Ne takový, jaký mývá vždycky, když
se směje drobným maličkostem, které jí připadají vtipné, ale jeden
malý úsměv tam byl.

Vzal jsem si učebnice ze skřínky a zamknul ji. Nechtěl jsem čekat, až
se Malin vypovídá a konečně zmizí, takže jsem šel rychlým krokem přímo
k Love. Ostatně jsem neměl na vybranou, trvalo by nejméně půl hodiny,
než by Malin odešla a já tu nehodlám stát jako idiot.

„Love, potřebuju s tebou mluvit.“ Přerušil jsem jejich jistě zajímavý
a smysluplný rozhovor, když jsem k nim došel. Malin se na mě zamračila
a vypadala naštvaně, ale to mi v tuhle chvíli vadilo asi nejmíň.

Chytil jsem Love za předloktí a odtáhl ji kousek dál od Malin, aby ta
pizda neměla šanci nic slyšet. Nic jí do toho není.

„Uhm… jsi v pořádku?“ starostlivě jsem si ji přeměřil pohledem. „Jo,
proč bych neměla?“ vesele se zasmála a nechápavě se na mě podívala.

„Vždyť přece včera…“ naznačil jsem jí. „Včera se nic nestalo. Já
neviděla tebe, tys neviděl mě.“ řekla chladně. V jejích očích nebyla
jediná emoce, která by naznačovala, že pro ni včerejšek něco znamenal.

„Ale, přece jsi-“

„Harry, nic se nestalo, fajn?“

Zamračila se na mě a odešla. Ona odešla.

A tak jsem tam ještě pár minut stál, zklamaný, se zlomeným srdcem. Ten
včerejšek mi za to nestál.

Neměl jsem zastavovat, měl jsem se rozběhnout pryč a nevracet se.
Nikdy jsem si nemyslel, že tohle udělá. Že bude tak bezcitná a chladná
potom, co jsem jí podle jejích včerejších slov pomohl. Love Amber
Lawsonová, holka, kterou miluju, udělala něco, co bych od ní nikdy
nečekal.

Jak mohla? Jak jen mohla?

-------------------
Za prvé strašně moc děkuju wattpadu, že mi způsobil tolik nervů svým neustálým odmítáním akrualizace, opravdu moc děkuju.

Za druhé se omlouvám za délku kapitoly, ale delší jsem ji ani neplánovala, takže tak :D.

Doufám, že jste všichni šťastní a užíváte života, protože to je to nejpodstatnější! Ily všem!! 💕💕

--Sabine--