Love /H. S. FF, CZ/

epilog

Ranní dešťové kapky dopadaly na střechy domů, bily do oken a cvakaly o železné branky a ploty. Londýn byl od včerejšího nedělního večera zahalen do tmavých mraků, ze kterých pršelo celou noc, což bylo pro tohle město zcela typické, a tak se tedy obyvatelé neměli čemu divit.

Přestože bylo teprve šest hodin, Harryho postel zela prázdnotou stejně tak jako Louisova. Místo toho, aby vyspávali a užívali si vyhřátých peřin, se předčasně vydali do školy, aby dokonali svojí pomstu.

Přecházeli teď po chodbě a šklebili se nad množstvím papírových letáčků, které vyvěsili snad na všech místech po škole. Byla na nich fotka Nialla, kterou vyfotili v pátek večer, a která měla zazdít jeho relativně dobrou pověst. Ještě štěstí, že ve škole nikdo kromě paní vrátné a školníka nebyl, a tak měli kluci dost času na rozmístění těchhle fotek.

Camila i Love se do školy teprve chystaly, rozhodly se, že se zastaví pro čerstvou kávu a donuty u pana Tiffanyho. Liam byl tak hodný, že se jim nabídl jako šofér a Zayn u toho samozřejmě nesměl chybět. Ve škole sice byla jejich orientace tajemstvím, ale v soukromí se tím rozhodně netajili; ba naopak.

Když se všichni čtyři konečně dostavili do školy, všude už bylo plno lidí, kteří obdivovali zahanbující fotky visící na každém rohu. Někteří se smáli, bylo na nich vidět, že tohle Niallovi vyloženě přáli, a ti druzí, ti kteří se nesmáli, se na fotku dívali se zamračeným pohledem a podezíravě zírali na všechny ve svém okolí.

Harry s Louisem se mezitím už dávno vydali do útrob klubovny, kde se spokojeně natáhli na malé gaučíky a čekali na ostatní, až přijdou. Hlavou jim lítalo, jak dlouho bude Niallovi trvat, než přijde na to, kdo se mu rozhodl pomstít a taky jestli si bude něco pamatovat z pátečního večera.

Tou dobou dveřmi školy právě procházel ten, jehož se pomsta týkala. Byl unavený, na oči skoro neviděl a na hlavu si nasadil kapucu. Jakmile ho ostatní spatřili, začali si o něm šuškat, ukazovali si na něj a dokonce se i smály. Mračil se, nebylo mu to jasné, dokud nespatřil jeden z mnoha letáčků se svojí fotkou, jak močí na budovu školy. Vzteky roztrhal letáček na kousíčky, průběžně ze zdí strhával i všechny ostatní, i když to nemělo moc velkou cenu – po škole jich bylo stovky.

Zaťal zuby, ruce sevřel v pěsti a div nebouchnul do zdi před sebou. Tušil, možná i věděl, kdo mu tohle udělal. Přes zaťaté zuby procedil jen tři slova:

„Tohle je válka.“

-----------------------------------------

A tohle je konec…

…nebo ne?

Ještě předtím, než tenhle příběh zavřete, dovolte mi říct pár slov na závěr.

Ze všeho nejdřív vám chci strašně moc poděkovat. Nejde ani vyjádřit slovy, kolik radosti mi tenhle příběh – a hlavně vy – dal. Nemůžu vám dostatečně poděkovat za vaše úžasné komentáře a nekonečnou podporu, které jste mi uplynulé kapitoly dali.

DĚKUJU VÁM STRAŠNĚ MOC !!!

Už to budou čtyři roky, co píšu příběhy. Abych byla upřímná, ještě nikdy jsem nenapsala příběh bez Harryho nebo alespoň bez hlavního hrdiny, který by nebyl jemu podobný. Mnozí by řekli, že už mě to musí nudit, že mě to nejspíš už ani nebaví. Ale opak je pravdou. Harry je něco jako moje inspirace, moje múza, která mě provází každým mým příběhem a nutí mě psát dál. Bez něj to zkrátka nejde.

I přesto, že neznám Harryho povahu a neznám ani jeho samotného, představuji si to alespoň ve svých příbězích, kde mi připadá, jako bych ho znala dokonale – jako by byl můj dlouholetý nejlepší kamarád. Upřímně bych o tak úžasného kamaráda moc stála.

Věřím, že Harry je opravdu nádherný člověk – jak zvenku, tak zevnitř. A i když to možná bude znít naivně, stále doufám, že ho jednou potkám.

I když už jsem ho jednou viděla – bylo to na koncertě 1D, byl asi deset metrů ode mě a já si skoro nic nepamatuju, protože jsem byla tak unešená celou tou atmosférou a jimi samotnými, že jsem ani nevěřila, jestli jsou doopravdoví, jestli to nejsou jenom přeludy mojí fantazie a jestli se mi celý jejich koncert nezdá.

Je téměř neuvěřitelné a nepochopitelné, jak vám někdo, koho vůbec neznáte a koho jste nikdy nepotkali, může změnit život. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že mi život změní jedna chlapecká skupina, asi bych se mu vysmála a jen nevěřícně zavrtěla hlavou.

Vlastně je to celý strašně bláznivý a neuvěřitelný, že jo? Pět kluků změní váš život k nepoznání, změní vaši povahu, zachrání vás od sebe samotných a udělá z vás lepšího člověka bez toho, aniž by věděli, že existujete nebo že je bombardujete na twitteru a instagramu zprávama nebo že si vedete deník, který píšete pro ně a každej den jim za tohle všechno děkujete.

Zvláštní, že?

Někdy se sama nad sebou pozastavuji a ptám se, jestli je to vůbec možné.

A víte co? Jo, je to možný.

Tímto bych Love chtěla prohlásit za ukončenou, ještě jednou vám moc děkuji za vaši podporu, komentáře, votes a čtení, za všechen váš čas! Nesmírně si toho vážím a doufám, že se uvidíme u dalších příběhů;).

A JEŠTĚ NĚCO – CHTĚLI BYSTE, ABY LOVE POKRAČOVALA? VÍM, ŽE SPOUSTU VĚCÍ BYLO NENAPSÁNO, TAKŽE MÁTE URČITĚ HODNĚ OTÁZEK, A TAK JSEM SI ŘEKLA, ŽE – POKUD BUDETE CHTÍT – NAPÍŠU POKRAČOVÁNÍ. PRO VÁS.

VY ROZHODNETE V KOMENTÁŘÍCH!

All the love S.xx