Love /H. S. FF, CZ/

nineteen - Fight

Love

I přesto, že skoro celé prázdniny pršelo a skoro jsem nevystrčila nos
z domu, všechny věci se konečně zdály být v pořádku. Niall a já jsme
se usmířili, máma s tátou se ani jednou nepohádali, Liam se vrátit
živý a zdravý a s Harrym to nemohlo být lepší.

Přemýšlela jsem, jestli mám Niallovi říct o Harrym a o tom, co se
událo, ale nakonec jsem rozhodla, že by to nebylo zrovna ideální. Mám
takový pocit, že Harry k Niallovi cítí nenávist kvůli mně. Zřejmě by z
nich nebyli nejlepší kámoši. Oba dva byli tak rozdílní, ale přesto v
něčem stejní.

Oba dva byli neodolatelní.

„Chceš svézt do školy?“ zpoza mých dveří se objevila Liamova hlava.
Zrovna jsem si nanášela svoji rudou rtěnku a byla jsem natolik
soustředěná, že jsem si nevšimla jeho přítomnosti do té doby, než
promluvil.

„Nepojedu s tebou na tom tvým rezavým křápu,“ zasmála jsem se a
domalovala si koutky rtěnkou. „Prosím tě, nedělej, že se nechceš
svézt.“ pobaveně nade mnou zavrtěl hlavou. „Nechci.“ ušklíbla jsem se.
„No tak, Love. Dělej, pojeď,“ přišel ke mně blíž. „Fajn, pojedu s
tebou… ale jenom dneska!“ nadzvedla jsem obočí a ukázala na něj, abych
dala důraz na to, že tohle je opravdu jedinečná výjimka, která se už
nikdy nebude opakovat.

Vlézt s Liamem na jeho tmavě modrý, částečně zrezavělý skútr, byla
sebevražda. Můj bratr neměl moc zkušeností s řízením, ale vždycky a
všude se vychloubal, jak bravurně mu to řízení jde. Vynechával ovšem
podstatné detaily o jeho menší bouračce, která se mu stala minulý rok.
Sice vyváznul bez zranění, ale jeho tehdejší úplně nový skútr to
nepřežil.

Mohl být rád, že to odnesl jenom skútr.

 „Jestli chceš jet, tak pohni,“ schválně do mě strčil a odkráčel z
mého pokoje. Kdybych ještě držela rtěnku v ruce, určitě bych si
umazala celý obličej. Má jediný štěstí, že se tak nestalo, protože by
hned jednu chytil.

Naposledy jsem si zkontrolovala svůj makeup v zrcadle. Dnes jsem
vypadala nejlépe za celý týden. A nebylo to proto, že bych snad
použila hezčí rtěnku nebo si jinak učesala vlasy, bylo to proto, že
jsem byla konečně šťastná. Těšila jsem se na dnešní odpoledne, které
jsem měla strávit s Niallem. Pozval mě na oběd do restaurace uprostřed
města, která je prý dost luxusní a měla bych si vzít nejlépe šaty.
Říkal mi to, jako by byl na sebe pyšný, že vybral právě tuhle
restauraci. Pokud se všechno povede tak, jak má a on bude v dobré
náladě, možná bychom se zase mohli dát kompletně dohromady. Mohli
bychom spolu vycházet bez hádek, bez jakýchkoli zbytečných diskuzí,
zkrátka by z nás byl nádherný pár jako před pár měsíci, kdy jsme spolu
začali chodit. Možná teď ze sebe dělám velkou romantičku, ale byla
bych moc ráda, kdyby to s Niallem bylo jako dřív.

Bylo by to nádherné.

„Love!“ zahulákal na mě zezdola můj otravný bratr. „Už jdu!“ odsekla
jsem a sebrala z postele černou kabelku, ve které jsem měla část
učebnic a psací potřeby. Chyběla mi už jen svačina, pro kterou jsem se
plánovala zastavit cestou do školy.

Snad mi Liam někde přibrzdí.

Seběhla jsem schody dolů a zaběhla do naší malé kuchyňky, kde jsem si
vzala láhev s vodou, abych ve škole neumřela žízní. Klidně bych si
vodu natočila ve škole, ale pochybuju, že tamější voda je vůbec pitná.

V předsíni jsem přes sebe přehodila černý kožený křivák a nazula si
taktéž černé balerínky. Vyběhla jsem ven a zamkla za sebou dveře,
jelikož byli naši jako obvykle v práci přes celý týden, a tak byl dům
prázdný.