Tajemství vílího znamení

Krvavá výšivka

Náhle se vzduch zavlnil. Jenara vzhlédla od země, oči měla zalité slzami, takže se jí všichni okolo jevili jako pohybující se barevné skvrny. Na okamžik se zamyslela, zda-li se jí to jen nezdálo, i když doopravdy na to odpověď ani znát nechtěla. Nepřipadalo jí to důležité o nic víc než jestli jí někdo v příští vteřině setne hlavu. Protože po útoku trpaslíků se rozpoutalo to pravé peklo, které se zdálo zhola nemožné zastavit.

Jenara se podivila při zjištění, že jí vlastně bylo i jedno, co se dál stane. Kolem nich stříkala v gejzírech rudá krev a trpaslíci pomalu mizeli kdesi v zemi stínů. Rusovlásčina mysl se rozhodla vyjít vstříc situaci a připravila se na všechna východiska, i když z možností jako obrovský obr, co vás chtěl pokosit, vyčnívala smrtka zahalená v černém rouchu.

Najednou se to podivné vlnění objevilo znovu. Tentokrát si byla Jenara absolutně jistá. Vědoma si svého nebezpečí vstala a jako ve snách zamířila napříč loukou, naprosto nezaujatá tím, že kolem ní probíhal souboj na život a na smrt.

,,Vrať se, ty bláznivá!" zavolal na ni ten, co vytáhl Tyrovi z těla kopí a meče.

Otočila se. Měřila si ho zkoumavým pohledem. Přes tvář mu spadaly narezlé kudrnaté kadeře a obličej mimo kaštanových větších očí zdobil nespočet pih. Jeho postava byla na to, že přiběhl s trpaslíky, docela vysoká a na tváři mu nerostli žádné vousy. Všimla si nože u jeho pasu, bylo však patrné, že ho moc rád nepoužíval, jinak by už dávno musel s někým bojovat. Tohle se jí zdálo divné. Každý trpaslík se přece hnal do zápasu a pak se ostatním chlubil, kolik pobil nepřátel. Nesedělo jí to.

Znenadání se k ní přihnal jeden mág s mečem s mírně zahnutou čepelí a jistě by jí jediným švihem usekl hlavu, kdyby se čepel těsně nad kůží neproměnila v prach. Oba se na sebe zmateně zadívali a Jenaře skutečnost, že mohla být také mrtvá, otevřela oči. S ječením se okamžitě rozeběhla zpátky k tomu s rezavými vlasy a vrhla se k zemi takovou rychlostí, až si odřela kolena.

,,Co se to tam stalo?" zeptal se chlapec a ona při pohledu na něj zjistila, že to celé sledoval. Ve tváři se mu usadilo překvapení.

,,Já...já netuším," hlesla Jenara, srdce jí zběsilo tlouklo v hrudi. Po předchozím odevzdaném klidu už nebylo ani památky. ,,Něco mě zvalo na druhou stranu louky a pak..."

Bojištěm se prohnala obrovská vzdušná vlna a ohromný poryv větru všechny na prostranství vynesl do vzduchu. Zmítali se a nakonec tvrdě dopadli na zpopelnatělé seno, protože to ustalo. Jenara, co nestačila předtím kvůli tomu domluvit, vykulila oči a zprudka oddechovala. Zvedla se na lokty a rozhlédla se po ostatních. Každý ležel na zemi, nadávkami si stěžoval nebo se snažil postavit zpátky na nohy. Avšak těm, co se to podařilo, pak stejně zase skončili na kolenou, protože se jim neskutečně motala hlava.

Jenara se plazila vpřed a opět si pokládala otázky, na něž se nedalo odpovědět. Kde se tady ten vítr vzal? Pokud by ho přece utvořil některý z mágů, útočil by pouze na trpaslíku a ty na svojí straně nechal na pokoji. Tedy jestli se nesnažil vyvolat něco obrovského a pak se mu to nevymklo z rukou.
,,Co to zas jako má bejt?" zachrčel nějaký trpaslík a třesoucí se rukou ukázal k lesu.

Rusovláska se tam také pozřela a dech se jí zadrhl v hrdle. Ano, spálený kus lesa zase kdosi obnovil, ale to se ukázalo jako to nejmenší. Vedle totiž na nově vyrostlé trávě ležel Tyr s rukama složenýma na břiše, očima zavřenýma a ve tváři byl bledý jako křída. Už by jen stačila květina a mohli by ho v takové pozici pohřbívat. Jenara si nemyslela, že by ho takhle zvláštně uložil vítr. Muselo v tom vězet něco jiného. Děsivějšího.