Tajemství vílího znamení

Útok označených

Jindy by se možná Elyon z té spousty krajek na výběr těšila, ale dnes to rozhodně nepřipadalo v úvahu. Aeonce se dokonce zdálo, že by ji všechy ty zdobné stuhy uškrtily, jakmile by se některé dotkla. Tak tedy jen zadumaně stála nad stolem pokrytým všemi druhy a barvami krajek, z nichž si měla jednu vybrat, aby ji mohly najaté švadleny zakomponovat do jejích svatebních šatů.

Natáhla ruku po jedné černé, která vypadala spíš jako síťka, a začala ji žmoulat mezi prsty. Tahle přesně zobrazovala to, jak se nyní Elyon cítila. Jako zvláštní exponát mezi těmi, které podle čistokrevných bylo potřeba zesměšnit, ať už slovně nebo mrštěním rajčete na její hlavu ve chvíli, kdy to nečekala. Povzdechla si. Její tvrdohlavé rozhodnutí ji dostalo do situace, kdy se cítila naprosto na dně a kousky její osobnosti zatím dosti nesmyslným způsobem ještě držely u sebe, i když ona sama nechápala, co jim v tom pomáhalo. Snad naděje, že by se matka obměkčila? Ne, tohle se nestane. Tím jediným si mohla být Elyon jistá.

Podala krajku služce a ta ji s úklonou od ní převzala. Následně se jako ve snách nechala aeonka zavést před zrcadlo, kde se jiné dívky k tomu určené jaly rozčesávat její vlasy a jedna z nich dokonce opodál připravovala v misce jemný lesk na rty. Elyon se jako bezmocný panák nechala upravovat a nepronesla při tom jedinou stížnost. Většinou si neděla hlavu s tím, že služku pokárala za neopatrnou manipulaci s jejími dlouhými stříbrnými vlasy, ale nyní jí to bylo jedno. Věděla, že právě končil poslední den, který mohla prožít jako princezna. Hned po svatbě se přesune se svým novým manželem do Farthanu a tam bude čelit urážkám společně se Ziratem. Ale neměla by si stěžovat. Tak to přece chtěla, ne?

Služky jí pomohly obléct šaty krémové barvy a prostého střihu, který vzadu doplňoval závoj z tamté černé krajky. Stejně tak švadlany za tu chvíli stihly stejnou síťkou ozdobit i šaty, čímž jim dodaly takový ztrápený vzhled přesto prozářený sluncem. Služky Elyon přehodily závoj přes hlavu a aeonka se pozřela do zrcadla. Černá na jejím svatebním oděvu jí připomínala pavouky. Malí, tmaví, s mnoha nožičkami. A na ty, kdo se jich nebáli, se pohlíželo divně.

Elyon pomalu sestupovala z bílých mramorových schodů a krémový lem se jí vlnil u kotníků. Ztrápenými pohledy častovala každou maličkost, kterou míjela, aby si ji vtiskla do paměti. Měla však pocit, že jí selhávala mysl a obrazy, jež si mínila zapamatovat, se slily v bílé prázdno.

Pod schody na ni čekala matka a vedle ní hned Zirat, který si zvolil oblek nádherné ladící s jejími šaty. Usmál se na ni, avšak když si všiml smutku v jejích očích, pohasla i jeho jiskra. Chytil ji za ruku a Elyon neušlo, s jakým odporem Nuabris sledovala toto spojení. Poté se vydala chodbou a Zirat s Elyon za ní. To ona je měla jako Nejvyšší oddát a princezna doufala, že když bude muset říci svůj souhlas, nepadne na kolena a nebude prosit o odpuštění. Zaprvé by tím jen posílala mínění o tom, že se její královská krev nevydařila, a zadruhé, znala matku. Ta by jí stejně nikdy nevyhověla, i kdyby tam tak proklečela celá staletí. Proč se tedy zbytečně zrapňovat?

Procházeli uličkou, kterou zleva a zprava tvořili zástupy svatebčanů. Elyon svěsila hlavu a stejně jí neušly ty nepřátelské řeči, které si přítomní šeptali. Potlačila pálení v očích a pokračovala dál. Pokud to takhle půjde dál, raději spáchá sebevraždu.

Když došli až k oblouku, jenž byl složený z větviček růží s květy a poupaty zabodaných na kovové konstrukci, oba provedli k Nuabris lehkou úklonu na význam úcty. Nejvyšší roztáhla křídla a sepjala ruce. Tvářila se lhostejně, jako kdyby Elyon vůbec nebyla její dcera.

,,Drazí světlí aeoni, svatebčané," pronesla formálně, ,,dnes jsme se tu sešli ke zpečetění sňatku těchto dvou osudem stíhaných osob, jež by rády vstoupily do svazku manželského. Nuže dobrá. Při Staré magii, jež byla svěřena mým předkům, se táži tebe, Zirate z Farthanu, zda-li si jsi svorný přijmout Elyon z Klyadele jako svou manželku a snášet s ní dobré i zlé?"