Tajemství vílího znamení

Nová a Stará magie

Sledovala Jenaru a kroutila nad ní hlavou. Povolávačka se marně snažila vyškrábat po kmeni jabloně a opět skončila ve struzce s tekoucím potokem. Zhrzeně se vrátila na cestu k Rittě a boty jí přitom čvachtaly.

,,Mám hlad," pohladila si břicho a zadívala se na strom, ,,a nedostanu ani jedno sladké jablíčko!"

Ritta protočila oči. ,,Proč si nepomůžeš kouzlem? To snad tvoje veverka šla napřed?"

,,Spí," odvětila Jenara a s bojovým pokřikem přeskočila strouhu na prostranství pod jabloní. Chytila se nejbližší větve oběma rukama, vytahovala se nahoru a zapírala botami o kmen. Jenže mech na sobě ještě nesl známky ranní rosy, takže se opět vrátila s nezdarem a z rukávů jí crčela voda.

,,Ty vypadáš," neodpustila si Ritta upřímnost a sjela rusovlásku pohledem. ,,A bez zvířete budeš muset počkat na slunce, aby tě samo usušilo."

Jenara se usadila na kámen podél písčité cesty a podepřela si lokty o stehna. Zrzavé vlasy jí spadly do očí a dívka je s ohrnutým rtem odfoukla, čímž si také oddechla od nezdařených pokusů o získání snídaně.

Ritta se rozhlédla kolem. Tahle přehledná pěšina, po které postupovaly po opuštění lesa, je měla bezpečně dovést až na území trpaslíků. Nebyly na ní žádné odbočky a mohla by se zdát jako jednotvárná. Povrch z písku, větší žulové kameny jdoucí ve dvou rovnoběžných pruzích, zavodněné stružky a řady ovocných stromů. Navazovalo to na sebe jako pravidelné vrstvy.

,,Zkusím to taky," řekla a podkasala si sukni, aby si ji taky nenamočila. Chvilku zkoumala přístoupové cesty a nakonec uznala za dobrou tu Jenařinu. Napjala svaly v pažích a vyšvihla se nahoru. Jednu nohu opřela o mech a druhou prozatím ponechala na zemi. Zelený povrch opravdu hodně klouzal a Ritta již cítila, jak ztrácí stabilitu a padá do potůčku.

Místo toho se však dostala do koruny, utrhla dvojici jablek a zamávala na Jenaru. Posměšně se ušklíbla. Rusovláska na Rittu hleděla a samým údivem jí spadla čelist.

,,Jak jsi to dokázala?" zavýskla a rozpřáhla ruce.

Černovlasá seskočila ze stromu a dostala se opatrně přes propast zpátky na cestu. Podala Povolávačce jablko. ,,Chvilku jsem si taky myslela, že sletím. Ale voda mě ještě nikdy nezradila, ani dnes."

,,Já mám radši zemi. Je mi příjemnější," prohlásila Jenara a zakousla se do ovoce, ,,Nepůjdeme teď už konečně dál?"

Ritta se na ni zlostně podívala. ,,Říkáš to, jako kdybych já jako první chtěla lézt na strom."

,,Neříkej, že nemáš hlad," podivila se dívka. ,,A navíc, kdyby jsi šla přede mnou, nemusela jsem spadnout do potoka."

Černovláska si povzdechla a přidala do kroku, takže nechala přežvykující Jenaru daleko za sebou. Zamračila se, takže v černých šatech připomínala obří bouřkový mrak. Ona přece neměla zapotřebí přít se s potrhlou Povolávačkou.

,,Zlatíčko! Počkej přece na mě!" vykřikla rusovláska a rozběhla se. Zanedlouho už měla Ritta po boku ztěžka oddechující dívku s veverkou za krkem. Takhle Jenara připomínala nějakou lady s kožešinou.

,,Hele, jdi si svojí cestou, ano?" vybafla na ni černovlasá.

,,Ale," popotáhla zrzka, ,,my jsme přece kamarádky. A ty putují spolu."

,,To jsi řekla až ty."

,,Jenže tys mi to nevyvrátila."

,,Stačila jsi totiž usnout!"

,,Mohla jsi mě probudit."

,,Buď už zatraceně zticha!" zařvala Ritta a Jenara sklopila zrak. Hypnotizovala své boty a písek notnou chvíli, než na černovlásku opět upřela své trávově zelené oči.

,,Včera u ohně jsi se zmínila, že to bylo ten den tvoje druhé přepadení."

,,Ty tu ještě jsi?" snažila se ji ignorovat Ritta, takže si zacpala uši.

,,Mám na slova moc dobrou paměť, možná bych se někdy mohla živit jako vypravěčka," vysvětlovala dál vesele Jenara, ,,A tohle mi v ní utkvělo. Nikdy za celou dobu, co cestuji po Euphorii, jsem na žádné lotry nenarazila. A teď se tady míhá jeden vedle druhého. To není samo sebou, něco tomu muselo předcházet."

Dlaně jako moc dobrá izolační stěna neposloužily. Černovláska slyšela všechno, sice tlumeně, ale i tak rozuměla. Na Jenaru nejspíš přišla její moudrá chvilka a dokázala tak přemýšlet i o jiných věcech, než jen jak naplnit svůj žaludek. A ta poslední poznámka dávala smysl.

Spustila paže podél těla. ,,Ty se domníváš, že na nás měly někam dovést?"

,,Chytrá. Vždyť si vzpomeň, co říkal." Zarecitovala: ,,Stejně nebudou kontrolovat jejich stav, tak proč si trochu neužít?"

,,Možná, že nás chtěly prodat do Růžových domů v Mangale," konstatovala Ritta zamyšleně, ,,za dvě holky by jim asi slušně zaplatili."

,,Ne, to by se starali o to, abychom se tam dostali v pořádku. Takovéhle skupinky se posílají na odvod do vězení. Párkrát jsem to viděla," zatřásl se jí ret. ,,Jednoho ubožáka dokonce chvíli táhli na provaze, po tom, co ho zmlátili. Měl úplně do krve sedřenou tvář."

,,Proč by nás někdo chtěl dostat do vězení? Já teda nic neprovedla."

,,To netuším, zlatíčko," zazubila se Jenara a Ritta obrátila oči v sloup. Raději měla tu její přemýšlivou část.

Um si protáhla packy a zazívala. Odhalila tak drobounké zoubky, které však, jak černovláska na vlastní kůži poznala, nebylo dobré rozzlobit. Jenara pohladila veverku po hlavě a vzápětí na ní uschlo oblečení.

Ritta nakrčila nos. ,,Taky jsem si vždycky přála umět kouzlit. Zkoušela jsem se dokonce jako malá učit runy Nové magie." Kopla do písku. ,,Jenže bezúspěšně."

,,Nová magie? To je myslím to, když kouzelník ovládá energie a síly kolem sebe," upřesňovala si Povolávačka nahlas.

,,Přesně. A Stará magie umožňuje to sám vytvářet," zasnila se černovláska, ,,Takovou moc mají staří vládci a Nejvyšší."

,,To moc nechápu. Vysvětli mi to."

,,Kouzelník Nové by dokázal například vodu ovládat pouze v její blízkosti, zatímco ten Staré by si ji vyrobil ze své osobní energie a přetvořil ji. Takže se s ní dá bojovat ve všech podmínkách."

,,Ale fuj," ošila se Jenara, ,,myslet na boj, když jsme včera jen stěží vyvázly? Jsi normální?"

,,Už dávno vím, že ne," zašeptala si pro sebe Ritta a zadívala se k obzoru.

Pokud by se neodlišovala, nikdy by tuto cestu nepodnikla. Nepotkala by Jenaru a dokonce ani nenaplnila svůj osud. Tak úzce, až téměř smrtelně, spjatý se zbývající patnáctkou označených vílím znamením.