Tajemství vílího znamení

Vlk a veverka

Utíkala temnou nocí a prudce se nadechovala, až se jí vzduch zařezával do plic. Dopřála si krátkou přestávku, kdy si stihla pouze položit hřbet pravé ruky na srdce, které jí jako splašené bubnovalo v hrudi. Potom se letmo ohlédla a opět dala nohy do pohybu. Připadala si v té chvíli jako hnaná nějakou krvelačnou nestvůrou. Jediná chybička spočívala v tom, že se s jednou bestií setkala a ta jí místo sežrání přesekla pouta.

Jenara to nechápala. Proč by jí to pomáhalo? Vyplížila se pak následně z náměstí a v nastálém zmatku proklouzla kolem stráží. Nějakou chvíli se napnutá jako struna motala změtí uliček a celá hysterická nedokázala najít správnou cestu k městské bráně, i když si to tisíckrát přála.

Od hlavního vchodu nadále už jen zběsile utíkala. Sice se jí díky přeměně na označenou vílím znamením zlepšil zrak ve tmě, ale i tak dohlédla pouze pár metrů před sebe, jinak se už tvary podivně mlžily. Některé větve stromů po ní natahovaly plesnivé hnáty a Jenara se poděšeně lekala každého podezřelého zvuku. Nakonec už to nevydržela, zastavila se u jednoho kmene a sedla se pod něj do mechu. Obličej schovala do dlaní.

,,Tohle nevydržím, je tady tma, bolí mě nohy a mám hlad. Já chci domů!" popotáhla, zvedla hlavu, spustila ruce do mechorostu a začala do něj zarývat nehty. Skousla si ret. Najednou jí bylo smutno jako nikdy v životě. Ona vlastně neměla domov. Shořel. A Um zemřela.

Při vzpomínce na veverku se po Jenařině tváři znovu rozeběhly slzy. Jak jen si nyní přála do její srsti zabořit svůj nos a nechat se od ní vtáhnout do pocitu lásky a bezpečí. Um vždycky věděla, jak rusovlásku udržet v radostné náladě, která se nyní zcela vytratila, nezbylo po ní ani památky. Jenara vytrhla ze země kus živého zeleného koberce a bez ostychu se do něj vysmrkala.

Vzhlédla nahoru na postupující měsíc v úplňku a zalila ji nová síla. Podržela si mech před obličejem a zavrtěla hlavou, jak jen mohla něco takového použít místo kapesníku. Znenadání si na něm všimla něčeho, z čeho se rusovlásce vypoulily oči. Po mechu si to na svých osmi nožkách vykračoval pavouk.

,,Fuj!" zaječela Jenara a hbitě posmrkaný mechorost zahodila do shluku listnatých keřů, které hojně rostly u kraje pěšiny a lehoučký vánek si mírně pohrával s jejich větvičkami.

Jen co si oddechla z tohohle pro ni děsuplného dobrodružství, zašustily již zmíněné keře znovu a uprostřed nich se neočekávaně objevila hlava. Tichý pozorovatel nasadil rozzlobený výraz a věc, co mu přistála ve vlasech, bez milosti odhodil zpět na Jenaru.

Rusovláska se podiveně zahleděla na shluk, přitiskla si dlaň na ústa, aby nekřičela, a vstala. Čekala by útok nějakého lotra a ne scenerii, co se jí naskytla před očima. Osoba rozhrnula velkými dlaněmi křoví a vystoupila na pěšinu. Horní polovinu těla měla obnaženou, na ramena jí spadaly vlnité havraní vlasy a obličej zdobily prosté rysy. Oči zahlédla Jenara podobné barvy jako nazelenalá kůra, pleť nesmírně bledá a jemná.
Naproti tomu ta dolní vypadala, jako kdyby si ji ta osoba vypůjčila od koně a hlavu dosadila svou. Hnědá srst se leskla i v měsíčním světle a když se neznámý přiblížil, zaklapaly na cestě kopyta.

,,Jé, ty jsi roztomilá," zjihla Jenara, protože vycítila, že jí osoba nic neudělá, takže si to mohla dovolit.

Neznámý zavrčel. ,,Plést si mě s dívkou si vyprošuji."

Rusovláska měla opět oči až navrch hlavy. ,,Vy jste muž?" A nenápadně svým způsobem po něm začala přejíždět pohledem.

Opět vydal chrčivý zvuk a přiklusal k Jenaře blíž. ,,Ano. A nejsem zvyklý tady mít žádné holčičí procházky, elfko. Obzvlášt v této době. Takže vypadni!"

Našpulila rty nad jeho oslovením. ,,Pane, vy asi také máte něco s očima, když..."

,,Tvoje vílí znamení je elf. A moje kentaur. Vím, jak se to s označenými teď má. Zdrhlas jim, gratuluju, ale házet mi smradlavý hnusy na hlavu už je věc jiná. Opusť tento les. A hned!"

,,Nekřičte na mě!" zaječela na něj, jelikož ji již nebavil jeho tón hlasu. ,,Já jsem nejspíš ztracená, skleslá, nachlazená, vyděšená a hlavně smutná! Vy asi nevíte, jaké to je, když Povolávač ztratí své zvíře. Hrozné! Moje malá sladká Um je pryč a já..." Jenaře se roztřásla kolena, ,,...já nevím, co teď budu dělat."

V jednu chvíli měla pocit, že se v jeho na pohled neskutečně mladistvé tváři mihlo porozumění, ale pak zase rychle zmizelo. Kentaur si vložil dva prsty do úst a pronikavě hvízdl, čímž Jenaru rozhodil. Chtěl, aby ji někdo z případných pronásledovatelů našel?

V dálce se ozval dusot nějakých skoků a rusovláska se podivila, protože byly slyšet čím dál zřetelněji a blíž. Tak rychle by se tam žádný člověk nedostal.

,,Co jste to na mě zavolal?" přála si vědět a udělala k němu krok, čímž se dostala do jeho největší blízkosti, že kdyby ji napadlo dotknout se jeho hřbetu, stačilo by jen natáhnout ruku. A taky to udělala.

Následný průběh událostí se seběhl neuvěřitelně rychle. Povolaný tvor se dostavil a vyhodnotil Jenaru jako nebezpečnou pro svého pána, protože k ní při tom gestu pocítil silnou vlnu odporu. Zavrčel, otevřel tlamu plnou ostrých tesáků a bez milosti se zakousl do rusovlásčina masa na ruce.

Jenara zaječela a z nenadálé bolesti se svalila do mechu. Zvíře ji pustilo a ona při pohledu na jeho tlamu, ze které hojně odkapávala její vlastní krev, málem omdlela. Vztyčila zdravou paži nahoru k obraně, aby si při druhém útoku chránila hlavu.

,,No tak, Brentne, sedni!" poručil autorativně kentaur a Jenaře údivem spadla čelist. Z krvelačného vlka se rázem stal poslušný psík, který jen čekal na další povely svého pána.

,,Tak je hodný kluk, výborně," pokračoval on a trochu se k šelmě skrčil, aby ho mohl podrbat na ještě krví potřísněné srsti. Aniž by se na rusovlásku podíval, řekl: ,,Umím si představit, jaký to je, ztratit svoje zvíře. Jsem taky Povolávač a Brentna nadevše miluji. I když mi tuhle sežral večeři, co, ty lotře, chutnal zajíček?"

Otočil se k rusovlásce, upřel pohled na její potrhanou kůži a jako kůra zbarvené oči mu ve tmě zasvítily. ,,Sice tu bylo hezké ticho bez kňourání, ale budiž." A ruka se jí začala dávat do pořádku jako onehdy Rittiny honosné šaty.

,,Ach, moc vám děkuji," hlesla Jenara a posadila se, stále pokukující po vlkovi, ,,jste milý. Mohu vás obejmout?"

,,Jen to ne," ošil se kentaur a Jenařino milé rozpoložení opadlo, ,,radši bych šel, měsíc bude za chvíli v trapu a nepotřebuju vidět elfku v celý svý lidský kráse."

,,Jak to myslíte?" zeptala se a poslušně se mu zařadila po boku.

,,Pokud sis to ještě neuvědomila, po každý přeměně z tebe spadnou všechny šaty, takže jdem ke mně do skrýše, hodíš na sebe nějaký prostěradlo. Třeba."

,,Muži většinou chtějí ženy svlékat, pokud jsou s nimi o samotě," poznamenala, ,,děláte to přesně obráceně."

,,Já jen plním rozkazy. Sakra, proč jenom mě tady ta zatracená Thebe musela najít? Bylo mi tady krásně!"

,,Sice netuším, kdo je Thebe, ale rozkaz zněl tak, že mě máte odvést k sobě do skrýše? Jestli ano, jakto že jste mě posílal pryč z lesa? To byste ten úkol rozhodně nesplnil."

,,Ty poznávací body vypadaly jinak na první pohled, nebyl jsem si hned jistej. Ale umluvená a Povolávačka, to sedí, ne?"

,,Vy si chcete povídat, drahoušku? No tak klidně, do toho. A o čem?"

,,Ticho, rušíš les v rozjímání. Podívej se, všechno tak nádherně složité a přitom do sebe dokonale zapadá. Stačí být jen tichý pozorovatel a objevíš spoustu tajemství," vyprávěl kentaur se zatajeným dechem a požitkářsky rozhazoval rukama.

Tak tedy šli vedle sebe bez mluvení jako nějací vzácní němí tvorové na noční výstavě a jediným divákem jim byl ještě víc tichý vlk. A osud označených vílím znamením se začal pomalu spojovat z různých malých cestiček na jednu mohutnou pěšinu. Svůj podíl na tom měla hlavně jedna osoba. A její jméno bylo právě Thebe, oheň v temnotě, který nikdy nesměl vyhasnout.