Tajemství vílího znamení

Pojem rodina

Jenaře tenhle nový společník připadal mnohem zábavnější než ti dva předchozí. Podstatně víc mluvil, smál se s ní z plna hrdla hloupostem a nebyl tak upjatý jako Ritta nebo Tyr. To se jí líbilo. Právě teď si třeba nasadil opečené jablko ze včera na rezavou hlavu, vzpřímil se a zatvářil se nesmírně vážně, až to bylo komické.

,,Má princezno," zapištěl o tóninu vyšším hláskem Hifi, ,,velice rád s vámi šlapu po téhle cestě a opotřebovávám podrážku svých vznešených bot."

Jenara se zachichotala a poté prudce zastavila, protože si před ni ten poloviční trpaslík klekl, vzal jablko ze své hlavy a obřadně jí ho podal. ,,Slečno mého života, vezmete si ode mne toto ovoce, jež jsem včera mírně připálil?"

Teď už se rusovláska rozchechtala na celé kolo a Hifi s ní. Oběma bylo úplně jedno, že kvůli jejich hlasitému smíchu čtvrtina obyvatelů jindy poklidného lesa vyhlásila osobní evakuaci.

Když Jenara konečně popadla dech, pronesla zasněně: ,,Ach, Hifi, tohle je přesně jako z mého snu. Taky tam stál můj vyvolený, podal mi kytici bílých růží. A pak mě odnesl v náručí na svůj hrad a žili jsme tam až navěky."

Hifigara okamžitě přešel smích a z jeho tváře se dalo vyčíst, že její nadšení rozhodně nesdílel. ,,Jenže tohle je jenom pohádka, žádná skutečnost. Takový události se v životě nestávaj. Hele, nechci ti kazit radost, ale tohle prostě ne jako."

Jenara stiskla rty pevně k sobě, až z nich měla jen tenkou čárku a začala trhaně dýchat, jako kdyby se chtěla rozbrečet. ,,Ty jsi úplně stejný jako Ritta! Copak mi chceš vysvětlit, že žádná osudová setkání nejsou? A co se to tedy potom děje tady s námi?" řekla sotva slyšitelně, jen tak nahlas, jak jí to semknuté rty dovolily.

,,My jsme divný," konstatoval po chvíli přemýšlení, kdy si v hlavě přehrával souvislosti, které se vynořily, když mu Jenara každý večer u ohně vysvětlovala nastávající situaci. I když, z jejího výkladu ty nejmenší detaily vůbec patrné nebyly.

,,Ale to neznamená, že nenajdu svou pravou lásku," stála si za svým Jenara. ,,Každý někoho takového má. Jenom ho musí najít, to je všechno, zlatíčko."

,,Jestli jsem to správně pochopil, na lásku stejně nebude čas," poznamenal Hifi, ,,vždyť víš, válka, stvůry, hledání vlastního já..."

,,Tak až po válce," řekla rusovláska, ,,párkrát sekneme mečem a kouzlem, šmik, šmik, setneme hlavu, i když je to špatné, a budeme věřit těm ve vlastních řadách."

Hifi se ušklíbl, protože tohle nemohla mít ze své hlavy. ,,Jasně. Ty a někoho trefit? Pche. Ještě si pamatuju, jak jsi mě předevčírem málem uškrtila, když ses mi pověsila kolem krku a křičela, abych na toho jedovatýho hada dával pozor."

,,Ten živý provázek vypadal nebezpečně," namítla Jenara s tónem hlasu malého dítěte, které něco provedlo.

,,Vždyť to byl slepýš." Hifi rozhodil rukama. ,,Ten by tě nezabil." Sám se zakousl do předtím nabízeného jablka a Jenara se zamračila.

,,Jsi zlý," řekla a odvrátila od něj pohled. Ruce si založila na hrudi. ,,Ritta taková nebyla. A pojď už. Chci se co nejdřív vidět se svojí kamarádkou. Ta mi alespoň nesnědla všechna jablka."

Dále už pokračovali mlčky. Les kolem příjemně ševelil a hezky se to poslouchalo. Jediným rušivým elementem ticha a melodie větviček ve větru se tedy staly podrážky bot podupávající šťavnatou sytě zelenou trávu. A taky ten obrovský černý mrak, co zakryl slunce, až z toho nenadálého stínu Jenaře naskočila husí kůže. Začala si třít holé paže a najednou se zvedl silný vítr. Odhrnul jí rezavé kadeře z obličeje a když zvedla tvář s lehce natevřenými rty k nebi, zastudilo ji pár kapek na kůži. Zvědavě se podívala na Hifiho.