Tajemství vílího znamení

Plameny a krev

Ležel na břiše na seníku a shlížel dolů na svou rozlícenou matku, co ho stále volala a on se naschvál neozýval. Už měl plné zuby domácích prací, co začínaly praním smradlavých ponožek a končily obtížním vymetáním sazí z komína. Věděl sice, že si Rongvalda přála syna a dceru, ale připadalo mu neférové, aby doplácel na to, že se jí druhý sen nesplnil.

,,Hifigare, ty kůže líná, kam jsi to zas zalezl? Slepice nemají vykydaný kurník a je potřeba obrátit seno na louce."

Zamračil se. Vážně nechápal, proč toho po něm matka chtěla tolik. Vždyť i ona sama mohla tu práci udělat a on by se zatím prospal. Ale ne, Rongvalda se prostě musela každé odpoledne až do večera zúčastnit turnaje v házení sekerou. U toho ještě s ostatními trpaslíky z osady vždycky popíjela medovinu, avšak to by mu ani tak nevadilo. Jeho matka totiž narozdíl od těch zbylých neměla problém se poté dostavit domů.

Rongvaldin hlas přešel ve zběsilý válečný křik: ,,Tak už toho mám tak akorát dost! Jestli sem okamžitě nenaklušeš, hodím ty tvoje výšivky do krbu a uvařim si na tom skopový koleno!"

Po téhle výhružce se Hifi rychle na seníku zvedl na lokty a dřevěná chatrná prkna zapraskala. Strnul, přivřel jedno oko a čekal. Najednou zaslechl, jak jeho matka šplhala po žebříku za ním a on dokázal odhadnout, co bude následovat. Rychle začal lézt na druhou stranu.

,,Ty uličníku!" zařvala Rongvalda, jakmile ho prchajícího spatřila. ,,Jen počkej, takhle se tady flákat!"

Odněkud vytáhla proutěné koště, které jen tak mimochodem vyráběl Hifi, a vydrápala se na seník. Měla tam oproti synovi značnou výhodu, protože se při svém trpasličím vzrůstu nemusela tak hrbit jako Hifi, takže na něj běžela přímo a koštětem jako válečným kyjem mávala nad hlavou.

On na nic nečekal, přesunul se ke konci prken a skočil dolů asi z pětimetrové výšky. Srdce se mu v hrudi divoce rozbušilo a zaplavil ho šťastný pocit z vlastního úspěchu, na kterém pracoval už od dětství, kdy se poprvé odhodlal k tomu pro někoho možná sebevražednému činu.

Rongvaldě po jeho skoku spadla brada, ale zase se honem vydala slézat příčky žebříku dolů, aby svého syna mohla vyplatit výpraskem, že se tak dlouho neozval. Hifi rychle prosvištěl dveřmi od stodoly na dvůr, slepice hledající žížaly před ním prchaly a divoce kvokaly. Ohlédl se přes rameno. Trpaslice ho pomalu a jistě doháněla a bylo proto třeba vymyslet nějaký spásný plán.

Dorazil na pěšinku vedoucí k jejich obydlí, které jako jediné z celé osady vlastnilo žluté dveře, stejně jako tomu bylo u ostatních domů, ovšem jen s jinými barvami. Tohle opatření mělo zabránit opilému trpaslíkovi, aby se omylen nevetřel do cizího stavení. Protože když už se všechny domy podobaly jako vejce vejci, mohl si ten svůj poznat podle rozdílného odstínu dveří.

A zrovna jeden takový kolébavý návštěvník mířil přímo k nim. Hifi musel zastavit, aby do příchozího trpaslíka s dlouhým kaštanovým plnovousem a lahví medoviny v ruce, nenarazil. Přikrčil se a začal si pažemi chránit hlavu, protože tímhle zastavením ztratil čas a jeho matce to pomohlo ho dostihnout.

,,No, Rongvaldo, seš ženská vod rány, to se musí nechat, ale svýho kluka bys mlátit neměla," pravil trpaslík a zbytečně u toho přežvykoval neexistující sousto.

Trpaslice se začervenala. ,,Někdy si to zaslouží, holomek," zasmála se a vlepila Hifimu spíš naznačený pohlavek, ,,Musím ho vést ke spořádanýmu chování. Tak co dneska? Sem zvědavá, jestli se mě zas nějakej z vás pokusí trumfnout."

,,To už s chlapama pokládáme skoro za nemožný, hele," mávl trpaslík lahví a přihnul si, ,,ale furt je to sranda, jak má bejt. Půjdeš teda?"