Tajemství vílího znamení

Povolávačka

Dívala se do plamenů a náhodný pozorovatel by ji označil jako zabranou do svých myšlenek. Ve skutečnosti však byla ostražitá na každý zvuk a nezúčastněný výraz sloužil k zmátnutí nepřítele. Brala v potaz, že i když těm dvěma pochybným existencím snad utekla, mohli ji sledovat a zaútočit ze zálohy.

Urovnala si vrstvenou látku na sukni svých dříve nádherných šatů a se zachmuřenou tváří pohlédla na lem, z něhož se táhl rozparek dlouhý jako její předloktí. Obracela jej ze strany na stranu a povzdechla si. I kdyby se jí to podařilo sešít, zůstanou tam nevzhledné stehy.

Najednou zaslechla šelest křupání spadlého jehličí. Kdosi pomalu přicházel. Ritta popadla suchou větev, jež ležela opodál a jeden z jejích konců přiložila k plameni, který se vlnil v neznámém tanci, jehož kroky znal zřejmě jen on sám.
Na dřívku se zaleskla malá jiskra a vzápětí se větev vznítila.

Dívka rychle vyskočila na nohy, vyrobenou pochodeň před sebou, a vykročila k místu, kde se ozvaly kroky. Prudce ohrnula převislou větev a jehličí jí slabě zabodlo své jehličky do dlaně. Ritta před sebou spatřila dívku s opuchlým obličejem, který jindy nejspíš zářil broskvovou pletí, milýma trávově zelenýma očima a rty velkými a rudými jako přezrálé třešně.

Usmála se, avšak svaly ji při této mimice zabolely, takže výraz opět zvážněl. ,,Ty jsi ta, co mě zachránila. Jsem ti vděčná."

,,Tys mě dokázala sledovat? Myslela jsem, že zůstaneš v jeskyni."

,,Stejně ti děkuji," pronesla zrzka, oči se jí zaleskly a vrhla se Rittě do náruče. Ta instinktivně ztuhla, takhle důvěrně se jí většinou kromě matky dotýkali hlavně neodbytní chlapci z Nepritu.

,,Bála jsem se tam," odpověděla na Rittinu otázku, když se od ní odtrhla, ,,a třeba bychom mohli cestovat spolu."

Černovláska se zarazila. Nebyla zrovna společenský typ a na této cestě doufala v samotu. Přála si svého otce najít sama a při procházení královstvím spatřit spoustu zvláštních věcí, které by doma těžko viděla. A tahle rusovláska navíc působila na její vkus až příliš vlezle. Ritta počítala s tím, že když dívčino napůl bezvládné tělo ponechá v kryté jeskyni, dokáže se nadále už o svůj osud postarat sama. Zřejmě to ale tak nebylo, protože se zrzka klopýtavým krokem přesunula k ohni a posadila se. Opět se na Rittu zářivě usmála.

,,Taky jsem se párkrát pokoušela udělat plamen." Přitáhla si nohy blíž k tělu. ,,Jenže vždycky mi vyšlo jen pár jiskřiček."

Ritta se uvelebila naproti nezvanému hostovi a nevraživě si ho měřila. Dívka, jako kdyby si však ničeho nevšimla, pokračovala: ,,Jsem Jenara. A ty?" A natáhla k černovlásce povzbudivě ruku.

,,Ritta," zavrčela a hodila pochodeň do ohně. Pak začala znovu věnovat pozornost roztrhlým šatům. Natočila si rozparek více na světlo a znenadání zkoprněla. Viděla jednotlivé nitky, jak se spojují a místo se jí pod prsty opět zacelilo. Užasle přejela po látce ukazovákem a spadla jí čelist. Nenašla ani jedinou známku předchozího poničení.

Otáčela své ruce sem a tam a nechápala. Ozvala se Jenara: ,,Ale hlupáčku, to není tvá práce. Asi neovládáš Novou magii, jinak by sis ty šaty spravila už dříve, tak jsem ti musela pomoci."

Ritta vzhlédla a úžas ji přepadl podruhé. Na dívčině tváři nenalezla ani náznak hrubého zacházení, již nebyla plná modřin a s krvavými šrámy. Na lících se jí udělaly malé dolíčky a oči i ve tmě zářily jako dva světlé smaragdy. Jenara našpulila rty a ty se zdály ihned ještě větší než předtím, pokud to tedy vůbec šlo.
,,Proč jsi se neosvobodila sama, když máš magii?" rozčílila se Ritta, ,,Kvůli tobě jsem se málem nechala znásilnit!" Trochu zklidnila zrychlený dech, ale nedovolila rusovlásce říci cokoliv na obhajobu. ,,Ten den, mimochodem, podruhé."

,,Ach, promiň!" rozvzlykala se Jenara a po broskvově zbarvených tvářích se jako perla skutálela nebetyčná slza. ,,Um byla unavená a nedokázala mi dát ani ždibec magie. Navíc ti dva vyhrožovali, že ji vykuchají a bude z ní pěkná pečínka."

,,Kdo je zase zatraceně Um?" Rittě začala docházet trpělivost. Zrzavá dívka se buď přihlouple usmívala nebo nesmyslně brečela. Připomnělo jí to pár sousedek z Nepritu. Jenara by se vlastně na jednu z nic nádherně hodila. Nebyla ošklivá.

,,Moje veverka," utřela si slzy a sáhla na kapsu své hnědé kožené vesty bez rukávů. Odepnula knoflík a ven se vyřítilo malé oranžové zvířátko jako chlupatá dělová koule. Ihned se ohromným skokem dostalo na Rittinu sukni a z ní na dívčin obličej. Dalo do pohybu své packy a tenké drápky zatínalo do mrtvolně bledého obličeje. Z ranek se jako červená řeka stvořená z pomsty začaly řinout karmínové pramínky a zanechávaly za sebou krvavou stopu.

,,Um! Hned toho nech!" zaječela Jenara a přímo servala své zvíře z Rittiny hlavy. Černovláska se rychle předklonila a přitiskla si své dlaně na zasažená místa, aby tok rudé tekutina alespoň trochu zastavila. Podívala se nevraživě na rusovlásku a krev dodávala jejímu pohledu přímo vražedné úmysly. Najednou pocítila v otevřených rankách pálení a kůže se zacelila.

,,Odpusť Ritto, nelíbil se jí tón, kterým jsi se mnou mluvila," řekla omluvným hlasem Jenara, zatímco hladila veverku po rezavém kožíšku. ,,Chrání si mě a je vlastně jediná, kdo mi z celé rodiny zbyl." Smutně si povzdechla. ,,Pocházím ze Spinie."

,,Ale tam to přece vypálili," prohlásila Ritta a utírala si krvavé ruce o suchou trávu kolem ohniště, ,,i když co vím, lidé to přežili."

,,Elfové nás zachránili. Moji rodinu však ne," smutně si povzdechla. ,,Ty si mně o myslíš, že jsem jenom ufňukaná holka, co se ti chce pověsit na krk. Vidím ti to na očích, nejradši bys mi hned teď utekla. Nedělej to, prosím, mohu ti být nápomocná. Znám celé království, prochodila jsem ho jako poutnice a kejklířka. A taky Povolávačka, jak sis nemohla nevšimnout."

Ritta se zarazila nad změnou Jenařina myšlení. Jako kdyby se až nyní probudila její moudřejší stránka a sypala na ni chytré argumenty, proč ji vzít s sebou. A trocha magie také nemusí být k zahození.

,,Znáš říši temných aeonů?"

,,Ano, jistě že znám," obdařila ji Jenara přehnaným úsměvem. ,,Tam jsem předváděly, pokud si dobře vzpomínám, tohle."

Znovu sáhla do kapsy a vytáhla tři lískové oříšky. Věnovala je Um a veverka se postavila na zadní packy. Počala žonglovat. Zvířátko střídavě vyhazovala plody nahoru a opět je chytalo. Vypadalo to tak komicky a zároveň obdivuhodně, že Ritta musela zatleskat.

,,Ale moc dobře tam neplatí," oznámila Jenara po skončení čísla, ,,raději chodím k trpaslíkům do Drax Orientisu. Tam umějí ocenit legraci." Poklepala si zamyšleně prstem na bradu. ,,Tamtudy vlastně můžeme jít k aeonům. A spolu."

,,Neřekla jsem, že spo..."

,,Ale určitě ti to na rozum přišlo, zlatíčko. Proč chceš jít právě tam?"

,,Soukromé záležitosti," odvětila Ritta a ukázala prstem na zem. ,,Vyspi se, budu držet hlídku."

Dívala se do plamenů. Zdálo se jí to stejné jako předtím, avšak teď už viděla svou budoucnost jinak. Čekala ji náročná cesta, zvlášť po boku Jenary. Ale Ritta při pohledu na schoulenou Povolávačku pocítila, že jejich střet nebyl jen pouhou hříčkou osudu. Ne, skrývalo se v tom něco mnohem významnějšího, vepsaného do starých legend, kdy ještě existovalo šestnáct označených vílím znamením.