Tajemství vílího znamení

Temně bledá

Ritta potichu, jednu po druhé, položila nohy na zem. Jejich stará dřevěná podlaha, na kterou jako malá vyrývala runy Nové magie, s každým krokem zavrzala. Plížila se po špičkách ke skříni, kde visely černé honosné šaty s ramínky a větším výstřihem. Nařasená látka sukně jim dodávala smutný a tajemný vzhled.

Vklouzla do nich horem a zručně si zavázala tkanici na zadní straně, i když na ni neviděla.
Chvilku si zvykala na úzký korzet a pak se na sebe podívala do zrcadla vedle skříně.
K Rittině bledé pokožce, uhlově tmavým vlasům a kalně modrým očím se jiná barva oblečení nehodila. Ubírala by jí na půvabu.

Proto si také znepřátelila dívky z její rodné vesnice Neprit. Každý chlapec se o ně přestal zajímat, jakmile spatřil Rittu se svou mrtvolnou krásou.
Nejevila o ně zájem. Někteří si ji chtěli fyzicky přivlastnit bez jejího svolení. Nedopadli dobře. V jejích na pohled křehkých pažích se ukrývala velká síla. Téměř nelidská.

To bylo také jedno z vodítek, kvůli kterým dnes odcházela z domova. Rittin pokoj se nacházel v prvním patře menšího domku s béžovým obložením venkovních zdí, podlouhlými okny a tmavě zeleným kachličkováním uvnitř.
Musela tedy sestoupit po schodech dolů do přízemí. Odmítla se strachovat, že by vzbudila svou matku dole ležící u kamen, a podkasala si proto sukni.

Nasedla na zábradlí, odrazila se a sjela. Zanedlouho už kráčela ven ze dveří. Ještě se ohlédla a s povzdechem opustila tohle místo jejího dětství, aby se mohla potkat s neznámým otcem.

Kráčela hlubokou nocí po cestičce vysypané sivými oblázky a vítr si hrál s jejími uhlovými vlasy, takže jí povlávaly okolo hlavy a lechtaly ji na tváři. Usmála se, avšak radost z ní rychle vyprchala při vzpomínce, kdy se jí přesně jako teď vlasy dotýkaly mužské ruce.

Vracela se dnes domů s nastávajícím soumrakem, červánky již zdobily oblohu nad ní a Ritta se rozhodla, že na krátký okamžik ulehne do měkké trávy a bude sledovat nebe. Pozorovala slunce stále více mizející za západním obzorem a zprvu vůbec nevěnovala pozornost nedalekému šelestu. Přikládala ty zvuky nějaké lesní zvěři, která se vydala na noční průzkum svého teritoria.

Když obzor zčervenal a podle Ritty vypadal přímo ďábelsky, vrhl se po ní jako nějaký démon. Byl zahalený v černém a jeho silné ruce kroutily ty dívčiny. Zakryl jí ústa, aby nemohla křičet, a pohladil ji láskyplně po tváři. Ona však viděla jeho lačný výraz a všemožně se snažila vykroutit. Propadala panice a oči se připravily dát plný průchod slzám, když muž začal vykasávat její sukni.

Znenadání se v ní začala hromadit již známa síla, kterou už stačila použít proti mladíkům z její vesnice, nikoli však proti tomuto cizinci. Ve svalech ovšem cítila napětí ve větším měřítku než kdykoli předtím.

Zamířila pěstí a zasáhla útočníkův nos, za který se okamžitě chytil, aby potlačil tekoucí krev. Ritta muže dále skopla ze sebe a kolenem trefila do slabin. Udělala ho bezmocným a rychle utíkala domů, do bezpečí. Slzy jí přitom kanuly z tváří a jako perly skapávaly na šaty, kde zanechali mokrý obrys kapky.

Tato událost ji potkala dnes a utvrdila ji v plánované cestě. Shýbla se k navršeným kamenům pod starou borovicí a vzala si odtamtud připravený uzlík s malým obnosem a nějakým jídlem, jenž si tam připravila po tom děsivém zážitku.

Zabočila na lesní cestu a pokusila se zahřát si odhalené paže třením, ale i tak stále drkotala zuby. Obezřetně se ohlížela při každém zvuku, nechtěla být opět překvapena. Kdyby se na ni kdokoli vrhnul, připravila se udeřit protiútočnou ránou.

Ozval se pronikavý výkřik. Rittě se i přes zvýšenou ostražitost roztřásla kolena a zůstala notnou chvíli bez hnutí stát, dokud se kdosi neozval znovu. Dívka rozpoznala ženský hlas a zněl dosti hystericky. Daná osoba se nejspíš neměla čím jiným bránit.
Rittě najednou svitlo. Pomalu se přibližovala a dokázala zachytit rozhovor dvou dalších postav, mužů.

,,Stejně se nebudou starat o jejich stav, tak proč si trochu neužít?" zaskřotal jeden a Ritta přes změť keřů rozpoznala, že měl plešatou hlavu a objemné břicho. O kus dál na mýtince byla surově ke stromu přivázána zrzavá dívka Rittina věku a zoufale volala o pomoc.

,,Sklapni, ty malá děvko," praštil zrzavou druhý muž, až se jí ze rtu spustila krev. Nadále se zmohla jen na tiché naříkání.

Ritta poznala jejího útočníka a vzedmula se v ní vlna hněvu. Zahodila uzlík vztekle k zemi a s nakvašeným výrazem vstoupila na mýtinku. Dala ruce v bok.

,,Co si myslíte, že děláte?" spustila a odměřeně si je měřila.

,,Zatím jsme se pouze dohadovali, kdo jí bude mít první, ale takhle," známý postoupil kupředu a vycenil zuby ve zvráceném úsměvu, ,,si můžu vzít tebe, holčičko."

Naklonil hlavu na stranu. ,,Ale my se přece známe. Dneska odpoledne jsme si dali předehru. Seš drsná. Takový mě nejvíc vzrušujou."

Adrenalin Rittu přešel a zrychlil se jí dech. Takhle daleko si svůj rychlý a unáhlený příchod na scénu nepředstavovala. Muž se k ní blížil a ten plešatý přešel k uvázané zrzce. Couvala, ale po chvíli narazila na kmen stromu, na který ji přitlačil. Jejich obličeje dělilo pouze pár centimetrů.

,,Tak co? Chceš pomalu nebo rychle?" zašeptal Rittě do ucha a nalepil se na ni.

Dostala nápad. Ovinula paže kolem kmenu a vyčkávala, dokud se ji neodhodlal políbit. Jeho rty drsně ničily ty dívčiny. Zapřela se a vyšvihla dolní polovinu těla neočekávaně do vzduchu. Pokrčila nohy v kolenou a opět zasáhla cíl. Svalil se na zem a skuhral.

,,Chceš mě vykastrovat? Co zatraceně seš? Nějakej podělanej aeon?"

Pustila strom a rozběhla se k druhé dívce. Plešatý jí šel užasle z cesty a Ritta zrzavou obratně osvobodila. Všimla si oděrek na jejích zápěstích a čerstvých modřin rozsetých po tváři.
Zrzka nebyla schopna chůze, proto si ji částečně nesla na zádech a chvatně spěchala co nejdál od těchto mužů, aby se nakonec tužby toho na zemi nevyplnili.

Aniž by to vlastně tušil, dal jí další cíl její cesty. Ritta se původně chtěla vydat k elfům, ale zkusí to tedy u okřídlených vládců nebes. Přitáhla si dívku výš na zádech a nohama kmitala po tmavě zeleném mechu.