Tajemství vílího znamení

Spoutaná křídla

Elyon opět žasla nad tím, jak si mohli temní a světlí aeoni být tak blízcí a zároveň tak vzdálení. Zámky jejich Nejvyšší se nacházeli jen polovinu hodiny letu od sebe a přitom krajina, co obě stavby obklopovala, se tolik lišila od té druhé, až to bylo neuvěřitelné. Rufaas Elyon pozval na návštěvu do tmavé Boji, hlavního města říše temných aeonů.

Princezna už při příletu na toto osamocené místo, kde prostí aeoni bez šlechtické krve žili ve válcovitých příbytcích tak, jako to znala ze svého rodného Klyadele. Avšak tady bylo jejich uspořádání nepravidelné, jako kdyby se samotářští obyvatelé snažili nastěhovat co nejdál od svého souseda.

Elyon ladně přistála na prostorném nádvoří vydlážděném kočičími hlavami a zastudila ji téměř bosá chodila, na kterým měla pouze pohodlné trepky s tenkou podrážkou a páskem, jež si zapínala přes nárty. Hned po ní z oblohy také slétl Nejvyšší, pod jehož vahou dláždění zadunělo, a následovala Rufaasova soukromá garda, která se starala o aeona, co ve Farthanu poničil Ziratovo křídlo.

Princezna tuto pozvánku přijala také proto, že chtěla vidět toho zrádce vlastní krve pykat. Rufaas jí vyprávěl o různých mučících nástrojích, jimiž podzemí Boji hojně oplývalo, a při zjištění zájmu o toto věc ji vzal se svolením Nuabris, co zůstala ve Farthanu, se na ně osobně podívat. Nejspíš netušil, že to Elyon brala i jako jeden z posledních výletů, než ji spolknou starosti spojené s postem Nejvyššího.

Zatímco temní aeoni v černých oblecích táhli s kamennými výrazy odsouzeného k průchodu dovnitř zámku, rozhlédla se kolem. Vysoké a pokroucené hradby z černého minerálu vysílali lehké energetické vlnění, z něhož Elyon polil chlad. Po levé straně, nad černým půlkruhem vedoucím do podzemí mučírny, který princezně připomínal hřtán nějakého netvora, se rozkládalo hlavní křídlo zámku. Složilo nejspíš ke společenským banketům a jiným sešlostem, avšak Elyon tušila, že do tohohle temného kouta Euphorie by nikdo dobrovolně nezavítal.

Další, co ji velice zaujalo, byla krásně barevná vitrážová okna. Ta jinak celému černému komplexu dodávala alespoň nějaký dojem, že tam místo nemrtvých příšer přebívali hrdí aeonští válečníci. Elyon věděla, že by to někomu mohlo připadat morbidní, ale ji to svým způsobem fascinovalo. V takových smutných barvách by nebylo těžké tvářit se neutrálně. Stačilo by nasát depresivní atmosféru a role poslušné královské dcery by jí hned šla snadno.

Elyon obrátila ocelově sivé oči k nebi. Celou oblohu pokrývala šedá barva, jen mraky černé jako kapky inkoustu tvořily jakýsi únik ze stereotypu. I když by jindy takovéto rozpoložení počasí značilo blížící se bouřku, něco aeonce říkalo, že tady to tak bylo přirozené.

Najednou ji v nedaleké blízkosti zaujalo něco, čeho si předtím ani nevšimla. Od zámeckého komplexu se hrdě tyčila věž, jež jako jediná vypadala, že se jejím stavebním materiálem nestal černý minerál. Věž měla sytě červenou střechu a kousek pod obloukovitým oknem bez skla vyčnívaly do stran čtyři bytelné trámy. Tedy vlastně dva, kteří ale věž probodly a jejich konce trčely do rozdílných stran. Prostředek trámů se nacházel uvnitř věže. Celá stavba svítila jasnou bílou omítkou a Elyon se bezděky podíval dolů na svou liliovou řízu. Znenadání si připadala jako ta věž. Do téhle krajiny prostě nepatřila. K čemu asi temní tu stavbu používali?

,,Zaujímají vás zvláštní věci, jak jsem si všiml," promluvil Rufaas a Elyon leknutím vytřeštila oči, protože na aeona úplně zapomněla. ,,Co jste to prováděla s obličejem toho Remilase, smím-li se ptát?"

Elyon nervózně nakrčila křídla. Pokud už o tom, jak jí na Hranicích ruply nervy, věděl i Rufaas, co mu bránilo, aby s tím seznámil taky matku?